Jiří Šalamoun – Evidence 80

Co všechno může obsáhnout osmdesát let lidského života! V případě jubilanta Jiřího Šalamouna tvoří jeho rámec hned několik změn politických systémů se všemi myslitelnými dopady, jež ovlivnily umělcovo uplatnění, víc než integritu jeho díla. Někdy mu poskytly větší prostor v knižní ilustraci, jindy v animovaném filmu a filmovém plakátu, posléze v pedagogické činnosti. Zatím, co za ilustrace získal řadu mezinárodních ocenění a pro kreslené filmy – hlavně neodolatelného Maxipsa Fíka – se stal miláčkem národa, jeho volná tvorba, především kresby a grafiky, podobně jako dílo literární, v nichž byl „sám sobě sponzorem“ (tak nazval jeden ze svých kvašů s příznačným datem vzniku 1985–1998) zůstaly méně známy, ačkoliv právě v nich je jeho výpověď o světě nejosobnější. Šalamounovo dílo má jako dobře vybroušený diamant mnoho faset, v nichž se zrcadlí různé podoby světa v celé jeho grotesknosti, vždy podle toho, jaké ideje, vztahy, jevy a děje umělec právě osvětlí. Drama, tragedie i komedie se tu všelijak mísí a relativizují, osudovost se setkává s banalitou každodennosti, filozofie s hrou. Vzpomeňme, kolik pohledů mu nabízí třeba faustovské téma: jednou jej přitahuje věčnými lidskými pochybami a otázkami, jindy tajemným napětím příběhu nebo třeba naivní vznešeností loutkohry. (Vždyť vedle inspirací klasickou literaturou se umělec nevyhýbá ani inspiračním zdrojům na samém okraji umění, jako jsou třeba staré jarmareční tisky nebo krváky). Jestliže byl dříve pro Šalamounův obraz světa příznačný spíše černý, až šibeniční humor a ironie, s přibývajícími lety se dostává do popředí chápající nadhled a v knížkách pro děti u něj vítězí veselá groteska. Nicméně každé jeho nové dílo přináší nová překvapení, často také relativizující to, co bylo dosud o umělci řečeno. K postižení mnohovrstevnaté tragikomičnosti divadla světa volí umělec různé pohledy a výtvarné prostředky, jejichž základem zpravidla zůstává kresba. Pracuje s výtvarnou zkratkou, jež může dospět až k symbolu, ke znaku či znamení, kombinuje celek s pohledem na detail, jindy kresba bohatě fabuluje třeba rozfázovaným příběhem, který má stejně blízko ke komiksu jako ke kreslenému filmu. Po výstavě kreseb v Galerii Hollar v roce 2005 se tentokrát Jiří Šalamoun rozhodl pro litografie, hlavně pro litografie barevné, které jsou jeho téměř výhradní grafickou technikou. Oblíbil si ji právě především pro ty barvy, po nichž ostatně toužila většina kreslířů a ilustrátorů jeho generace, omezovaných dříve stavem naší polygrafie spolu se zadáními, jež přicházela z redakcí časopisů a nakladatelství. I v Šalamounových barevných litografiích však zůstává základem kresba.
V kresbou vymezených plochách je barva prostě pokládána, jindy soutisk barev vytváří valéry nebo v barevné ploše podkladu může „kreslit“ bílá plocha, kterou pak třeba oživí nápis, písmový anebo číselný znak, protože i v této technice Jiří Šalamoun stále objevuje nové možnosti. Proto také ač má mnoho napodobitelů, není napodobitelný. 

Blanka Stehlíková