Jiří Načeradský

Malíř, grafik, dlouholetý pedagog a čelní představitel nové figurace 60. let, jenž je díky absurdnímu sarkasmu svých prací spojován také s okruhem české grotesky. Přestože se jeho díla už od dob studií vyznačovala gestickou syrovostí a expresivitou, za každým zdánlivě náhodným tahem se skrývá vědomá a promyšlená strategie. Malba i kresba jsou pro Jiřího Načeradského hrou, která v průběhu let prošla mnoha poměrně radikálními proměnami: „V každém věku člověk myslí jinak, žije jinak, a tudíž by měl taky jinak malovat…, i když je furt ten samej. Já se nechci poznávat, já se chci překvapovat, alespoň trochu…“ Od roku 1967, kdy v pražském Mánesu vystavil sérii obrazů nahých běžců, nepřestal překvapovat nejen sebe, ale i umělecké kritiky a návštěvníky svých výstav – realistické momentky vystřídaly stylizované stroje, komiksoví kačeři Donaldi, deformované ženské postavy, ale i geometrické krajiny.

Ačkoli celoživotním tématem Jiřího Načeradského byla interakce mezi mužem a ženou, často plná až brutální erotiky, vzájemného boje, opatrného obcházení, vábení a zničujících intrik, počátkem 90. let obrátil svou pozornost k jednotlivci, k samotnému muži v prostoru univerza. Spolu s matematikem Jaroslavem Nešetřilem tvořili metodou „antropogeometrie“, která se propsala i do kreseb pro dvě výstavy v Tutschově galerii Na bidýlku (Na ramenou obrů 1–2, 1994 a 1995). Načeradský v nich vzdal hold starým mistrům a myslitelům, jejichž díla nám umožňují nahlédnout dále, než by se jim samotným kdy podařilo.

Kolekce kreseb a grafik Jiřího Načeradského je nejrozsáhlejším souborem Sbírky Karla Tutsche. Téměř 100 prací dokumentuje autorovu tvorbu mezi lety 1965–1994. Je pravděpodobné, že větší část z nich se do sbírky dostala v souvislosti s neoficiálními výstavami, které Tutsch organizoval na přelomu 70.–80. let. Načeradského výstava se dle pamětníků uskutečnila v roce 1978 a díky explicitně sexuálním a sarkastickým motivům se pro návštěvníky stala nezapomenutelným zážitkem.