Jiří David: 2 – 4 km
„Být umělcem […] znamená především být oddaný. Oddaný tajemným nepředvídatelným vzkazům, pro které se s vyloučením náboženské víry nevžilo lepší označení nežli intuice; povelům, které tím ovšem neztrácely na pánovitosti a kategoričnosti a nedávaly žádnou možnost, jak se jim vyhnout – pakliže člověk nechtěl ztratit veškerou integritu a sebeúctu.“
Michel Houellebecq, Mapa a území
Sklání-li se člověk nad mapou, mimoděčně přijímá pohled Boha, jenž je mu oporou při (re)konstrukci světa. Mapa skýtá nadhled, řád i logiku, které se člověku v běžném životě snadno nenabízejí. V tomto má vlastně mapa blízko k tradičnímu konceptu umění jakožto disciplíny nalézající a utvářející skrytý řád v mnohotvárném světě. Jestliže tedy Jiří David činí z map – konkrétně plastických reliéfních map – myšlenkový středobod svého souboru obrazů-objektů, jako by znovu vstupoval na teritorium, jemuž bylo umění po dlouhá léta zaslíbeno.
Míří tedy Jiří David do doby, kdy umělec vystoupil ze své tradičně dedikované role a namísto zobrazování Boha či světa, který Bůh stvořil, se v nadsázce sám stal Bohem, jenž se nemusí zodpovídat přírodě či přírodním zákonům, protože si může definovat své vlastní? Nebo poukazuje na sakralizaci umění jakožto příznačný rys měšťanské společnosti 19. století, která slovy Hanse-Georga Gadamera „(…) vystoupila ze svých náboženských tradic a upustila od kultovní povahy umění, aby do něj začala vkládat své vlastní naděje a v umělci spatřovat cosi jako světského vykupitele, jehož výtvory mají v malém přinášet smíření, v něž tváří v tvář zkáze doufá bohaprázdný svět [?]“ Název výstavy, který trochu potměšile slibuje Ráj v pochozí vzdálenosti, by tomu mohl napovídat. Ve skutečnosti je to ale poněkud jinak. Rájem zde totiž autor nerozumí náboženský koncept ve smyslu místa, kam se po smrti uchylují duše spravedlivých, nýbrž spíše konkrétní lokalitu v české kotlině. Jeho zájem se tak nutně stáčí k tematizaci lokální identity, kterou trasuje nejen prostřednictvím zmíněného souboru map, ale i skrze rhizomatické předivo objektů a fotografií kolem něj. Jejich interpretaci David ponechává vědomě otevřenou, zdá se však, že podobně jako třeba Gerhard Richter ve svém Atlasu mísí osobní příběh s kolektivní zkušeností.
Jiří David tedy hovoří o světě jako o místě, kde izometrickou plochu mapy nahrazuje subjektivní topografie, pro které existuje tolik výkladů, kolik je pohledů. Vzdává se tím sice univerzalismu, zároveň ale připouští – ve shodě s hlavním hrdinou Houellebecqova citovaného románu – že mapa může být zajímavější než území, a tedy že i zobrazení světa může být zajímavější než svět sám.
• Výstavu šestnácti desek jsem nazval Ráj 2–4 km.
• Jde o OSB desky o rozměrech 625 x 2500 mm.
• Jejich základní smysl je vetknut do malých plastických map 16 míst České republiky.
• Tato konkrétní místa jsou následně doprovázena i mystifikována dalším vizuálním dopadem.
• Zjevení těchto konkrétních vizuálních virů se pokouší sdělit něco nevyslovitelného.
• Není však vždy nutné tyto situace zřetelně pojmenovávat, jsou „jen“ tím, čím chtějí být.
• Stačí se nevzdat samoty, stačí znát texty bez stínů.
• Hledat pod klidným povrchem živé zdroje a těkavou látku, ještě neukončenou.
• Neboť co nevykoukáš, ti nepatří, nelze nic vymyslet.
• Touha je nevědomá, a proto v ní není žádná negace, nestará se o osobní identitu a je nezávislá na interpretacích.
• Nevědomost, jež není synonymem pouhé novosti či nečekanosti, ale spíše směřuje nebo setrvává v čiré nepřítomnosti.
• Pohybujeme se samozřejmě i v nesamozřejmých nejistotách.
• Vlaky do BB.
• Černé bytí.
• Otevřené pojmy.
• Ráj 2–4 km.
Jiří David (* 1956, Rumburk, žije a pracuje v Praze) od 2. poloviny 80. let výrazně spoluvytváří podobu i atmosféru českého umění. Jeho tvůrčími oblastmi jsou malba a intermediální umění – fotografie, instalace a díla ve veřejném prostoru. Davidův autorský přístup se vyznačuje vysokou mírou osobní angažovanosti s ambicí podat víceznačnou zprávu o aktuálních sociokulturních a politických problémech doby. Je typem autora, který se snaží vytrvale hledat invenční a novátorská vizuální řešení a svými díly neustále klást kritické otázky, čímž napomáhá divákům k lepší orientaci v dnešním komplikovaném světě. Kromě tematizování paradoxu Davidovu tvorbu charakterizují především dvě další ústřední linie: sklon provokovat a téma identity. Identitu David chápe jako aktuální kulturní problém i jako svou autentickou pozici, ze které může svým dílem promlouvat k divákovi. Řadě Davidových děl se podařilo rozvířit debaty o současném českém umění. K těm nejdiskutovanějším patřil cyklus fotografií Skryté podoby, monumentální neonové instalace Trnová koruna nad Rudolfinem a Červené srdce nad Pražským hradem anebo cyklus inscenovaných fotografií Moji rukojmí. Do mezinárodního kontextu se dostal také jeho cyklus manipulovaných fotografií Bez soucitu. Jeho práce Apoteóza reprezentovala Českou republiku na 57. ročníku benátského bienále (2017). Jiří David je spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví (1987).
