Jiří Beránek – Mezidobí

Sochař Jiří Beránek (1945) patří ke generaci umělců, kteří se museli jako čerství absolventi uměleckých vysokých škol definovat ve svém díle v době útlaku a následného „mravního neklidu“ normalizačních sedmdesátých let. Existenciální podstata tvorby Beránkovy generace je reflexí této bezútěšné skutečnosti, tehdy však zároveň představovala snahu udržovat vývojovou návaznost na dynamické umění šedesátých let, kterou se normalizační režim naopak snažil zcela přerušit.

Beránkovy sochy vznikají vnitřně soustředěným způsobem: zářezy sekery a myšlenkami tvůrce se zhmotňuje předmět, který hledá souvztažnosti se svým okolím a s minulostí. Sochařský objekt se tak stává pootevřenou mnohovrstevnatou schránkou, celistvým záznamem i rituálně komunikačním prostředkem zároveň. Jeho umístnění se určuje především podle pomyslných „uzlových bodů“ historického lidského počínání či přírodního dění v krajině. Mnohdy jde přímo o průsečík mezi silami přírody a lidským osudem. Tvorba Jiřího Beránka bezesporu vyjadřuje osobní příběh svého autora, ale co je možná důležitější, poukazuje na to, co smrtelný život jednotlivce daleko přesahuje.

Beránkův projekt koncipovaný přímo pro Jezuitskou kolej, kde GASK sídlí, reflektuje protipóly její historické identity: budova původně vzniklá jako místo duchovní výchovy byla po odchodu Jezuitů z Kutné Hory v 70. letech 18. století vzápětí převedena do vojenské správy a sloužila po více než dvě století jako armádní objekt. Takto rozpolcený osud koleje se dodnes projevuje v ostrém kontrastu mezi vznešenými architektonickými interiéry a dochovanými stalinistickými nástěnnými malbami ze začátku 50. let 20. století. Beránek tyto zdánlivě nesmiřitelné skutečnosti propojuje myšlenkovou polohou společnou náboženskému i vojenskému uvažování: stojíme před koncem světa. Hrozící vymření lidského rodu je – obzvlášť v dnešním světě – silným podnětem k uvědomění si hodnot naší křehké existence.