Jindřich Zeithamml – Obraz dne ve dvanácti variacích difuze

V teoretických reflexích sochařských a grafických prací Jindřicha Zeithammla se obvykle setkáváme s interpretacemi, jež se snaží zprostředkovat výrazovou sílu elementárního tvarosloví. Annelie Pohlen například hovoří o „spojení starého západního Mistra kanonizované perfektnosti s kvalitou ikonografie bez času a místa, která přesahuje kulturu“ (1995). Gustav Erhart zmiňuje důležitost Zeithammlovy „hluboké vnitřní kázně a zaujetí, jdoucího vždy in medias res – tedy až k oněm základním strukturám, jejichž skladebné elementy přímo podléhají neměnnému řádu Universa“ (2010). Karel Srp zdůrazňuje autorovo „přímé zachycení podstatného“, jeho schopnost „zbavit plastiky, zůstávající v neměnném sevření a jasném setrvání, vnější narativnosti a obrátit pozornost k jejich skryté duchovní dimenzi“, vnímá je jako „spojnice tohoto a transcendentálního světa“ (1991). Když čteme výpovědi samotného autora děl, nacházíme zdůraznění témat „velikosti“, „vznešenosti“, jež vypovídají o „míře a zákonu, které v sobě člověk během doby objevuje a zpřesňuje“. Umělecké dílo je pro Jindřicha Zeithammla především „důležitý nástroj při budování a rozšiřování vědomí“. Společným jmenovatelem jím zprostředkovaných významů je vědomí o bytí stále živě spočívajícího v přítomnosti polarit. Soubor děl pro výstavní prostor Brillovka sestává z betonových, železných a dřevěných sochařských objektů i dřevořezů na papíře. Poprvé je představen cyklus nástěnných objektů Obraz dne ve dvanácti variacích difuze