Jindřich Zeithamml

Sochařské dílo Jindřicha Zeithammla je původní svým ryzím založením. Rafinovaná neokázalost sochařského výrazu prostupuje souběžně mnoha významovými rovinami, z nichž některé jsou určeny pouze zasvěceným divákům. Výsledek práce spatřuje autor v procesu proměny toho, co je zamýšlené, v to, co dostává konkrétní tvar. Zda je tento tvar dobýván z hmoty, která klade odpor, zda je vyjevován ze sotva rozlišitelné plochy obrazu, zda je vytvářen řádkovým zápisem kresebných stop-vrstev na papíře (podobně jako písmo) či konstelací barevných obrysových a plných plošných elementů v unikátních tiscích, není pro sochaře podstatné.

Všechny tyto cesty metamorfózy vytvářejí stejný průběh odehrávající se mezi prvotní ideu a rozhodnutím realizovat ji ve zvoleném materiálu. A protože proměna má povahu uzavřené průběžnosti odehrávající se v čase, je nutné ji vnímat jako jedno jediné nedělitelné kontinuum, jako komplexní tvar, který je vtělován do výsledné formy a do režie její situace. Odtud ono specifické vnitřní napětí autorových děl, která v sobě sjednocují rozporné polarity procesuální dynamiky a jejího zastavení či fixace v realizaci, jež má parametry sochy či obrazu. Něco, co v souvislosti s Zeithammlovým dílem nazval Gustav Erhart „statickou tenzí“. A odtud také napětí mezi povrchem díla, které jako mimikry kryje stopy tvárnosti či konstrukce uvnitř díla. Ty skrytosti vnitřních, rubových prostorů, které autor někdy záměrně povyšuje na místa, či jinak „jádra“ hledaného poznání. To, co není vidět, ale co je nutné na základě zkušenosti předpokládat. 

Neméně podstatným momentem tvorby Jindřicha Zeithammla je vědomí toho, že od počátku práce na díle se jeho součástí stává také médium umělce, které na jednu stranu rozhoduje a řídí technologicky fázovaný proces tvorby, na stranu druhou jím protékají a integrují se do díla nevědomé roviny nepojmenovatelné citlivosti, aby se na konci celého tohoto „spojeného dění“ dílo oddělilo od svého autora a bylo vypuštěno do světa jako plod určitého aktu poznání. Dílo se tak stává v principu formulací zásadní orientace ve světě a prostředníkem jejího nikoliv pouze smyslového sdílení. Té orientace, která jako spojité nádoby propojuje nehmotný pohyb myšlení a cítění s pohybem fyzického jednání a přímou hmotnou přítomností.

Českobudějovická výstava představuje část tvorby Jindřicha Zeithammla, která je formulována plošně, nebo se k ploše primárně vztahuje. Ať jsou to kresby z druhé poloviny 70. let, z doby, kdy autor studoval na Kunstakademii v Düsseldorfu u profesora Norberta Krickeho, nebo obrazy z téže doby, které se vyjevují ze sotva viditelné roviny a odkazují svou efemérní světelnou konstitucí na mytologická a mystická východiska, ke kterým se Jindřich Zeithamml neustále vrací i ve své sochařské tvorbě. Ale je to také řada neustále přibývajících barevných tisků vznikajících průběžně, kde se na různých formátech proměňuje především vztah mezi volenými prostými elementy a rámcem, který je jim určen, nebo který samy určují. A v neposlední řadě jsou to závěsné formáty na pomezí obrazu a sochy, které na výstavě zastupují dva barevně odlišné ovály z roku 1975, jež reprezentují počátek či východisko vztahů-polarit v díle Jindřicha Zeithammla.

Hranice mezi uměleckými disciplínami jsou v tvorbě Jindřicha Zeithammla prostupné. Za touto prostupností stojí autorovo nekompromisní úsilí dotknout se toho, co bychom mohli společně s filosofy Edmundem Husserlem a Janem Patočkou nazvat „přirozeným světem“, a to ve všech jeho nejistých, ale možných předpokladech, jistých principech, zahalených tajemstvích, transcendentních rovinách i otevřených horizontech.

kurátor: Petr Vaňous