Jinčí čin: Pokoje únavy

Únava se zdá být všudypřítomná. Pracovní nasazení, nutnost být neustále na příjmu, nikdy nekončící tok informací… K tomu všemu se přidala bezprecedentní situace pandemie koronaviru, který nás na dlouhé týdny uvěznil v domovech, změnil naše pracovní návyky, znemožnil nám relaxovat a rekreovat se tak, jak jsme byli dosud zvyklí. A když začala svítat naděje na uklidnění situace, přišla tragédie ještě horší a nevídanější – ruská invaze na Ukrajinu.

Protože i na náš organizátorský tým tato situace těžce dopadá, rozhodli jsme se udělat z únavy téma celého sedmého ročníku festivalu. Ve třech festivalových dnech budeme na osobní i celospolečenské úrovni zkoumat, kde se únava bere, jak se jí zbavovat a jestli je vůbec nutné zbavovat se jí. Program jsme proto rozdělili do tří bloků: čtvrtek se bude věnovat práci, pátek přehlcení a nadprodukci a konečně sobota bude patřit odpočinku!

Na únavu nahlížíme z různých úhlů a prostřednictvím rozmanitých formátů – program doplní každý den i dílny, bleší trh, báječné občerstvení a letos také výstavní projekt, tentokrát nazvaný Pokoje únavy.

***

Nejsou to pondělky, co nenávidíš – je to tvoje práce.

I vy určitě býváte unaveni a dost možná je to z práce. Právě ta je totiž jednou z hlavních příčin vyhoření a únavy v současné společnosti. Věčný tlak na výkonnost a všeobecně dokonalost ve všech aspektech života způsobuje, že se sami ze sebe snažíme vyždímat, co se dá. Tomuto negativnímu aspektu dnešní doby se věnuje Willhelm Grasslich ve svých demotivačních citátech. Nevykořisťujeme-li sami sebe, najde se většinou někdo jiný, kdo to udělá za nás. Aspektu zbytečné, repetitivní práce, v níž pracující nevidí smysl ani naplnění, se ve své instalaci dotýká Filip Hauer. Naopak pozitivní aspekty opakované, zdánlivě nesmyslné činnosti nachází ve své procesuální intervenci Justine Reiner.

Stále v pohybu

S přemírou práce přichází přehlcení a pocit, že už je toho na nás prostě moc. Tragickou připomínkou toho, kam až může přepracování dojít, je mrazivá instalace Lenky Tyrpeklové a Kryštofa Doležala. Kromě osobních trápení na nás v poslední době stále silněji dopadají i problémy celospolečenského a celoplanetárního rozsahu. Tlaku pozdního kapitalismu společně vzdorují umělkyně tvořící pod hlavičkou Hilda kolektiv a v jednom z pokojů únavy vytvářejí bezpečný prostor, kde spíše než o výsledky jde o společné směřování k nim. Terapeutický potenciál sdílení a vzájemnosti využívají i StonyTellers ve své reflexi fungování uměleckého světa v době klimatické krize.

I kdybychom chtěli, nemůžeme být u všeho. Ve videoinstalaci Michaely Jamborové jsme postaveni před volbu, kterému z důležitých momentů věnovat svůj omezený čas. Snažíme se stihnout, co se dá, jsme pořád v pohybu. Naše tělo nám sice slouží, ale po čase začne dávat najevo, že už je toho možná moc. Žačky a žáci jičínské ZUŠ zachytili vlastní pocity, ale i to, jak se únava propisuje do výrazů tváře či postojů těla. Nevyspání a stresy se hromadí v tmavých kruzích pod očima sesbíraných Dominikou Tvrdoňovou. A když se pořádně rozhlédnete kolem sebe, tak jako Alžběta Dvořáková, určitě několik přetažených lidí zahlédnete. Nezíváte na jedné z jejích kreseb náhodou i vy? 

Jenom si na chvíli odpočinout…

Jak se zbavit té všudypřítomné únavy? Kudy z ní ven? Petr Chromčák a Radek Ševčík se nechávají ukolébávat pravidelným drncáním vlaku a míháním krajiny za oknem. Z budovy bývalého vlakového nádraží se tak k jejich projížďce bez cíle můžete přidat i vy.

Jiří Kovanda se svými studentkami a studenty zas hledá východisko ve výletu do Jičína a v přípravě malé a pěkné výstavy a Vladimír Havlík míří rovnou do peřin. Marie Juklíková si nechává zdát sny a střípky z nich spojuje do imaginativních maleb.

K zvolnění a spočinutí zve i Zuzanna Przybyla, která se skrze ukolébavky vrací zpátky do dětství, kdy ještě pracovní povinnosti nedotíraly a kdy se zdálo, že dospělí vědí, co dělají.

kurátorský tým: David Bláha, Anna Crhová, Veronika Králíčková, Jitka Králová, Viktorie Vítů, Jan Wilda