Jaroslav Král

Jaroslav Král (1883 – 1942) patří k nejvýznamnějším představitelům brněnské meziválečné malby. V Brně se v revolučních letech po první světové válce zrodil jeho monumentální figurální styl. Král patřil k věrným a obětavým organizátorům spolkového života ve městě. Stál u zrodu Klubu výtvarných umělců Aleš a posléze podpořil založení moderně orientované Skupiny výtvarných umělců v Brně. Počátkem dvacátých let 20. století se názorově ztotožnil s moravskou levicovou inteligencí a jako jeden z mála brněnských umělců zaměřil svou tvorbu na sociální náměty vycházející stylově z kubismu a konstruktivního řešení obrazové plochy.

V souvislosti s proměnami společnosti dvacátých let sílily v Králově díle neoklasicistní tendence. V jeho tvorbě převažovaly ženské akty a civilistní dívčí portréty. Po odchodu z České vysoké školy technické v roce 1928 zintenzivnil svou činnost a angažovanost v levicových spolcích (Levá fronta a Ars – klub pro moderní umění a vědu). Jeho tvorba se vyvíjela nadále mezi neoklasicismem a kubismem, tendence ke geometrizaci a abstrahování u něj vrcholila kolem roku 1933. V této době maloval také četná zátiší s volně probíhajícími křivkami a liniemi v intencích českého lyrického kubismu.

Poslední léta tvorby Jaroslava Krále se nesla ve znamení návratu ke klasicismu. Ve vyhroceném společenském klimatu, v přímém ohrožení německou agresí malíř stupňoval poetický obsah svých obrazů. Králova levicová angažovanost nezůstala bez povšimnutí brněnského gestapa. Po ročních útrapách a věznění v Kounicových kolejích v Brně, na Mírově a ve Vratislavi umírá 22. března 1942 v koncentračním táboře v Osvětimi.

Dílo Jaroslava Krále zaujímá významné místo v českém umění 20. století nejen bohatostí tvorby, nýbrž také osobitým stylem malby silně klasicistního charakteru. I když se Králova tvorba po rané sociální periodě omezuje pouze na figurální motivy ženských aktů, dívek a zátiší, jeho čistý a dokonalý malířský projev můžeme právem nazvat „krásným slohem“ české malby 20. století. Přestože Král přijímal podněty evropského kubismu a neoklasicismu, nelze přehlédnout jeho duchovní vazby na české umění od gotického krásného slohu až po mánesovsko-alšovskou tradici vyznačující se malebností a touhou po dokonalosti výtvarného projevu. V této poloze se jeví Králův umělecký projev moderního cítění se silnými vazbami na tradici českého umění jako ojedinělý.

„Tak se Královo dílo (jehož neodmyslitelnou součástí je kresba, znamenitě vyhovující jeho úsilí o přesnou definici věcí) přes všechny popudy, které přijalo, a přes zřetelnou křivku vývoje, ovlivněnou osobní i společenskou situací, jeví jako názorově vzácně jednotné. […] Toto dílo má svůj charakter. Není to malý dar, který přináší českému umění. V dějinách umění mezi dvěma válkami mu nelze upřít čestné místo.“ Albert Kutal, Jaroslav Král, životní dílo (úvod katalogu), Dům umění města Brna 1964