Jan Trejbal – Devět let na vinici Páně
Jan Trejbal prošel studiem Fakulty architektury ČVUT (doc. Miloš Florián) a následně Akademií výtvarných umění v Praze (Škola konceptuální tvorby prof. Miloše Šejna, Škola architektury prof. Emila Přikryla, diplomoval v roce 2012 u doc. Jiřího Příhody). V současnosti dokončuje doktorský program s prací na téma Transdisciplinární průzkumy území a působí na UMPRUM. Jeho tvorba trvale osciluje mezi uměleckých a přírodovědným pohledem na svět. Jan Trejbal je výtvarníkem, urbanistou, pedagogem a zakladatelem projektu Neolokator.cz. Je tomu již devět let, co poprvé použil vlastní metodu takzvaného GPS skicování založenou na využití digitálních technologií v procesu mapování pohybu lidského těla v krajině, či městě – pro účel pocitové analýzy v měřítku člověka. Pro tyto autorské GPS skici je příznačné záměrné zapomnění, že je právě snímána trasa, což se projevuje v uvolněném a autentickém pohybu v lokaci. V Altánu Klamovka jsou vystaveny kresby provedené metodou GPS skicování, které lze charakterizovat jako záznam performativního gesta pohybu umělce v dané lokalitě, ke které se vážou pokaždé jiné účely autora. Nalezneme zde trasu vytvořenou v rámci studia, osobní mapování místa zahrady školy, umělecký záznam performance, nebo reálnou pracovní verzi na zakázku. Vystavená kresebná instalace je tak velmi spjata s autorem, mapuje jeho posledních devět let a byla vytvořena pro specifický prostor Altánu Klamovka jak z pozice prostorových možností galerie, tak z pozice zaměření na kresbu v jejím post-konceptuálním uchopení. Vystavené dílo Jana Trejbala demonstruje aktuální trend v současném umění, a tím je transdisciplinární propojení volného výtvarného umění s vědou v tomto případě s urbanismem.
Lenka Sýkorová
(Lenka Sýkorová) Jsi architektem, ale současně i volným umělcem. V čem Tě toto rozkročení mezi rozumem a citem přitahuje a současně obohacuje v tvorbě?
(Jan Trejbal) Především chci říct, že architektura je velmi široký obor. Z tohoto oboru se věnuji dlouhodobě poměrně úzké části, což jsou trans-disciplinární přístupy v urbanismu, konkrétně mě zajímá, kde končí „všeobecná znalost“ architekta a začíná potřeba disciplinárního dialogu. Výtvarná práce je pro mě – možná díky mému zaměření na konceptuální umění – především možností, jak netypicky rozšiřovat samotné uvažování… A je pak jedno zda onou výslednou tvorbou je socha, intervence, kresba, metodika, nebo urbanistický plán.
Každému bych tuto kombinaci doporučil, zažít trvalou symbiosu právě zmíněného rozumu a citu klidně i v závažných zadáních. Dovolím si ovšem drobné varování: nelze toto vyvolávat samo-účelně, člověk si musí uvědomit, co ho zajímá a trvat si na tom.
Ve tvém díle je důležitý prvek osobního gesta – performance. Výstupy jsou pak na pomezí architektonických plánů, ale i intimního kresebného záznamu. Často za nimi stojí i osobní příběhy. Mohl bys tyto příběhy vystavených kreseb přiblížit? Mohl bys vysvětlit metodu GPS skicování?
Práce, které jsou zde prezentovány nevznikaly jako běžná kresba. Nebyla to práce ruky, ale práce celého těla a technologie. Tělo se rozhodovalo svými smysly, kam půjde, podle toho co vidělo a cítilo. Technologie tento pohyb pak pouze velmi přesně zaznamenala (geodetické přístroje s technologií GPS). Jednotlivé příběhy z posledních devíti let, kdy tuto metodu/performance používám jsou podrobně popsány v přiložených dokumentech pod skicami, ale obecně lze říci, že spektrum použití GPS skicování je velmi široké. Je zde zastoupen tanec mého těla o půlnoci mezi stromy na zahradě AVU, praktický průzkum terénu za účelem vzniku placeného urbanistického návrhu pro oblast pražské Jenerálky, ale i lokace nové cesty kolem vesničky Měchnov u Divišova.
Kresba je základním kamenem všech kreativních přístupů, tedy i urbanismu. Mohl bys z pozice post-konceptuálního umělce vyjádřit, co pro Tebe kresba znamená? Jak s ní pracuješ, jako s nástrojem, ale také jako autonomním dílem?
Takto zachycené pohyby těla v krajině, kdy tělo samo tvoří čáru na plátně jsou pro mě těžkým experimentem z pohledu mé výtvarné sebereflexe/chápání. Vlastně jsem si nikdy nepomyslel, že budou tyto záznamy/skici prezentovány samostatně v galerii. Na druhou stranu záznamy pohybu těla jsou přítomné i v současné středo-evropské Umělecké kartografii, která byla teoretiky umění uznána jako svébytná odnož především post-konceptu.
Pohyb celého těla, stejně třeba jako jeho vizuálně zachycená teplota (má starší práce s použitím termovizní kamery) u mě většinou inklinuje k performance. Tato performance potom může být – dle způsobu prezentace – chápána jako pouhý nástroj, ale i vysoce estetický záznam zároveň. Nemá to přesné hranice a to mě těší.
Kresba rukou v rámci urbanismu jako taková je samozřejmě jiný příběh – často méně spontánní, nicméně v práci praktické často přímo navazuje na GPS skicy. Pokud umělecká práce končí tam, kde autor ztrácí kontrolu nad dílem, lze celou moji práci pro Neolokator nazvat jedním autonomním dílem. A nebo taky naopak.
