Jan Švankmajer – Naturalia

Kunstkamera Jana Švankmajera

Variaci na starodávné kunstkomory renesance a baroka, a především na slavnou kunstkomoru Rudolfa II. na Pražském hradě, můžeme označit za Švankmajerův Gesamtkunstwerk, tedy souhrnné umělecké dílo, v němž se nejen uplatňuje široká škála jeho výtvarných postupů, ale v plné míře i surrealistická životní filosofie, jeho vidění světa jako „magického univerza“, v němž vládne imaginace coby „královna lidských schopností“.

Ačkoli členění Švankmajerovy Kunstkamery z tradičních oddílů kunstkomor vychází, příznačným způsobem je obrací makrokosmu k mikrokosmu, tedy od popisu světa k člověku jako k univerzálnímu zdroji skutečnosti, kterou vytváří ve své představivosti a poté ji materializuje – ať již v nových artefaktech anebo v tom, že se stávajících věcí zmocňuje a určuje jim nový účel a kontext.

Se suverénním přesvědčením dítěte o své schopnosti budovat svůj vesmír, být jeho stvořitelem, se zde rodí nová skutečnost, která vůči realitě kodifikované přírodními vědami vykazuje výrazné napětí a nikoli výjimečně je její persifláží využívající zbraně černého humor a erotismu. V tomto smyslu k ní zaujímá svérázné dialektické stanovisko, v němž však – jak ani jinak nelze – se role „démiurga“ kunstkamery nedělitelně stává též rolí vyhraněného kritika naší civilizace.

Na rozdíl od kunstkomor renesance a baroka tak u Švankmajera nenalezneme respekt k tajemnému řádu přírody i lidské tvorby, která tento řád napodobuje a dotváří, ani důvěru v dokonalost stvoření, jaká byla typická pro hermetické vědy (magii, alchymii a astrologii), z nichž jinak autorova tvorba také čerpá. Člověk pro něj není „velkým zázrakem“ jako pro renesančního humanistu, ale spíše hřivnou ležící ladem, překrytou nánosem civilizačního balastu. Švankmajer je přesvědčen, že v situaci, kdy západní civilizace vyčerpala svou schopnost duchovního rozvoje a pouze se uvelebila na vavřínech svých technologií, je třeba vyburcovat člověka z jeho pasivity, probudit jeho představivost a vše vytvořit od základu znovu.

Ivo Purš

Tuto výstavu je třeba brát jako jednu část kunstkamery.Tu část, která se zabývá přírodninami, tvorbou samotné přírody a přírodními kuriositami. Soustředění takovýchto artefaktů, bylo součástí každé manýristické kunstkamery. Nejde tedy o tradiční výstavu, nebo muzejní expozici, ale o přenesení části mé  kunstkamery z Horního Staňkova do výstavní síně. Kunstkamera (wunderkabinet) má zcela jinou funkci než muzeum, nebo galerie. Zatím co muzea a galerie nás „poučují”, nebo „esteticky kultivují“, kunstkamera nás zasvěcuje do světa imaginace. Z kunstkamery odchází člověk proměněn. Muzea jsou objektivní, kunstkamery subjektivní. Muzea jsou uspořádaná racionálně, kunstkamery emocionálně. Předměty v muzeu jsou řazeny podle principu identity, v kunstkameře je uspořádání řízeno principem analogie, zde vládne to, co Roger Caillois nazývá „příčné vědy“. Proto jsme nepoužili pod jednotlivé exponáty popisky, které by rušily celkovou atmosferu a smysl výstavy. Divák by se automaticky skláněl před každým objektem a místo meditativního vnímání celku by upadl do konvenčního "vzdělávání se". Ale abychom aspoň částečně uspokojili zvědavost některých návštěvníků, tak jim prozradíme, že výstava je složena především z objektů, koláží a grafik J.Š., objektů vytvořených ve spolupráci s přírodou / s karlovarským vřídelním pramenem, nebo "šuplíkové" fetiše/, dále je zde vystaveno africké kmenové umění /fetiše a rituální masky představující totemová zvířata /, javanské stínové zvířecí loutky a fantaskní grafika 16 – 19. století / Aldrovandi,Merian,Kircher a další/.

Jan Švankmajer