Jan Stolín, Petr Stolín – Index 2

V prostoru vyplněném zvukem, světlem a bílou barvu se rozpíná ohromující bílý objekt, vyzývající k zamyšlení a zvědavosti. Jemné skuliny mezi nahrubo nařezanými kvádry nabádají k nahlédnutí a odhalení něčeho skrytého. Site-specific instalace Index 2 stejně jako Pandořina skříňka oplývá tajemstvím a mystérií. Kdo se ji však pokusí otevřít, nenalezne zhoubu a zkázu, nýbrž pravdu ukrytou v jednoduchosti.

Tvorba Jana a Petra Stolínů je inspirována minimalistickým hnutím. Vycházejí z elementárních atributů a jednoduché geometrie a dosahují tím maximálního účinku. Odstraněním všeho nepodstatného umožňují intenzivnější vnímání základních a důležitých součástí díla a vybízejí k rozjímání o prostoru a světle samotném.

Hlavní myšlenkou multisenzorické instalace Index 2 je reinterpretace prostoru. Při vstupu se běžně prostorná a vzdušná Bazénová hala proměňuje ve stísněné, mlhou zahalené místo, v němž se smysl pro prostor stává zmateným. Prostor ztrácí svůj původní význam a vyžaduje interakci a vlastní pohyb k nalezení smyslu nového. Jednolitá masivní bílá stěna neosobního charakteru se při bližším zkoumání tříští na zdánlivě nekonečnou hrubou strukturu. Textura materiálu však dodává dílu osobní rovinu, odhalující stopy umělce – stopy lidského zásahu a doteku. Všudypřítomný a vše zaplavující industriální zvuk vytváří napětí, na jehož hraně balancuje celé dílo Index 2. Uvězněná tenze nalezne úniku až na samotné hraně objektu, kde evaporuje ve formě mlžného oparu.

Stolíni pracují jak s materiály, které jsou velmi přítomné – s bohatou texturou a silnou fyzickou přítomností – tak s materiály, kterých se nelze dotknout ani je uchopit: zvuk, světlo, mlha a prázdné prostory. Prázdný prostor ve skutečnosti nevidíme. To, co vidíme, jsou fyzické věci, které prostor vymezují – v tomto případě čtyři bílé, přes šest metrů vysoké stěny. Při pohledu do útrob monumentálního kvádru se dostaví pocit bezbřehosti zahalený v mlze a ostrém bílém světle, který vyvolá přesvědčivý dojem nicoty. Koncept prázdnoty a nicoty podporuje také opakující se důraz na bílou barvu, která v některých kulturách může naznačovat kontemplaci nebo nekonečný prostor. Takto uvažovaná bílá barva nepostrádá význam, ale stává se významově nabitou.

Heidegger tvrdil, že k tvrzení „nic je něco“ dospěl prostřednictvím premisy „jestliže nic je (být) nic“, pak „nic je něco“. Tvrdil, že nejprve musí existovat absolutní „nicota“, aby mohlo dojít k jakékoli „negaci“ nebo jakékoli formě negace, a právě setkáním s negativním se potvrzuje kontrastní pozitivní. Prázdnota není prázdnotou, protože pocházíme z ničeho, v podobě Velkého třesku a hvězdného prachu, a přesto máme moc být vším – umění je někdy místem, kde si to můžeme připomenout.

Výsledný všeobjímající zážitek je otevřený divákům k vlastní interpretaci a porozumění.

Petr Stolín studoval architekturu na VUT v Brně, po škole pracoval ve Stavoprojektu Liberec a u Karla Hubáčka v Sialu. V roce 1993 začal pracovat samostatně a v roce 2015 založil s partnerkou Alenou Mičekovou ateliér CUBE LOVE. Rovněž se stal prvním vítězem nově založené České ceny za architekturu (2016) za stavbu ZEN Houses. Petr Stolín se také věnuje pedagogické činnosti a stejně jako jeho bratr vede ateliér na FUA TU v Liberci.

Jan Stolín vystudoval sochařství na VŠUP v Praze. Kromě vlastní tvorby příležitostně spolupracuje se svým bratrem, vede Katedru umění na FUA TUL a věnuje se také kurátorské činnosti. V roce 1997 spoluzakládal a vedl galerii Die Aktualität des Schönen v Liberci a od roku 2013 provozuje soukromou galerii Cube × Cube Gallery. Účastnil se mnoha výstav a v roce 2000 byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jeho dílo je zastoupeno v řadě sbírek (Národní galerie v Praze, Sbírka současného umění v Mikulově, Sbírka Jiřího Valocha).