Jan Šerých, Limbo

hunt kastner s potěšením uvádí výstavu nových prací Jana Šerých, jež mimo jiné zahrnuje malby i video. Jde o již třetí výstavu tohoto umělce v galerii (po Lies and Layers s Esther Stocker v roce 2011 a TakeMeHome v roce 2007) a jeho první v našem novém prostoru v Praze 3.

Limbo – mimo jiné – označuje nepřehlednou situaci, kterou nelze mít pod kontrolou a která se nijak nevyvíjí – rozhodně ne k lepšímu. Výpověď Jana Šerých na této výstavě (a možná i jeho umění obecně) lze chápat jako obdobně temnou a pesimistickou. Jeho tvorba připomíná stav depresivního pacienta, o němž se říká, že svět vidí v pravdivějším světle než všichni ostatní, „normální“ lidé. (Na mysl přichází postava Justine z Trierovy Melancholie, která trpí depresemi, ale když se svět rozpadá a všichni jsou v šoku a panikaří, je zcela klidná).

Výstava diváka záměrně uvádí do zmatku a nejistoty.  To, co vidí, se možná zdá na první pohled jasné, známé a evidentní, ale na druhý se jeví jako podivné anebo se zcela rozpadá. Čím déle se na obrazy díváme, tím rozpačitější jsme. Jsou geometrické, čisté a elegantní, jak je u Jana Šerých zvykem, ale jedním z jejich témat je naše vlastní neschopnost si s nimi nějak poradit. Zírající, nechápající divák je vlastně jejich nutným doplňkem.

Jde z části o obrazy, které nám poskytují technologie, na kterých jsme dnes již zcela závislí. Pod zkoumavým pohledem umělce ale ztrácejí svou srozumitelnou a nezúčastněnou („objektivní“) výpověď. Přestávají být médiem zprostředkovávajícím člověku nějakou vnější realitu a začínají žít svým vlastním autonomním životem. Jsou tu i obrazy, jejichž původ je nejasný a jejichž antropomorfní tvary ztrácejí svou povědomou tvář. A právě tento rozpad vytváří prostředí, v němž umělec rád přebývá. Představa jakékoliv převahy člověka nad světem, v němž žije, je v něm iluzorní. Omezenost lidské existence, především lidského vnímání, se stává předmětem hry, ústředním motivem, který lze donekonečna variovat. Celkové sdělení je tak nějak jasné: sami nerozumíme světu, který jsme vytvořili. Netušíme, kam a k čemu spěje, a nemáme ho pod kontrolou. Možná je na čase to přijmout a naučit se s tím žít.