Jan Pfeiffer: Černá v pohybu

Je spousta hlasů a jen málo těch, kteří by jim skutečně naslouchali. I to je důsledek postmoderního smýšlení, které v dobré víře odmítlo „jediný příběh” a dopřálo prostor skupinám, jež byly v průběhu dějin systematicky umlčovány. Dnes proto není problém vyslovit nesouhlas de facto s čímkoli. Mnohem těžší ale je, přinutit někoho, aby se podstatou tohoto nesouhlasu hlouběji zabýval. Tím, že názory jdoucí proti současnému uspořádání věcí přestaly být potírány, přišly částečně i o svou svůdnou přitažlivost zapovězeného. Represi vystřídala ignorace, která ústí buď v odevzdanost nebo v gesta, jimž chybí reálný účinek. 
Instalace, kterou Jan Pfeiffer připravil pro Galerii Lauby pojednává daný problém jako abstrahovanou scénu z demonstrace – tedy jako jednu z tradičních forem společenského vzdoru v současném světě pozbývající jednoznačnost své výpovědi. Podle definice Václava Bělohradského se demonstrace mění v happening, jehož aktéři ani nemusejí mít přesnou představu o „nepříteli” a motivuje je spíše vágní pocit nesouhlasu než konkrétní idea. Současně jsou ale také demonstrace žádaným artiklem v médiích, coby přitažlivý „spektákl nesouhlasu”. Demonstrace se tak redukuje na pouhý obraz, na němž spojnici mezi strůjci a krotiteli této nevole představuje černá barva, charakteristická jak pro demonstranta tak strážce zákona. Pfeifferova instalace „Černá v pohybu” je proto vizuální glosou, která nemluví o vyhraných bitvách, na něž lze být pyšný, nýbrž o nejasné pozici dnešního dnešního nesouhlasu. Nesouhlasu, jenž má poměrně daleko k „dissensu”, jak o něm hovoří Jacques Rancière, tedy neshodě, odkrývající trhlinu v znehybněné konvenčnosti zavedené reality sociálního světa.

Jan Pfeiffer a Tomáš Knoflíček

Jan Pfeiffer (*1984, žije a pracuje v Praze) se sebevědomě pohybuje napříč různými médii; s oblibou holduje videu, fotografii, animaci či kresbě. U Pfeiffera se analytická zádumčivost nad historickými, politickými či sociokulturními jevy setkává s upřímnou fascinací mytologickou a náboženskou symbolikou. Materiál ke zpracování si však autor nevybírá podle jeho relevance v historiografickém diskurzu. To, co jej primárně zajímá, jsou někdy téměř nepostřehnutelné mechanismy a konotace, které dané historické či společenské momenty utváří či obklopují. Nebo obráceně zkoumá dané mechanismy a konotace jako následky iniciačního, spouštěcího momentu, ve kterém nastává historický či společenský pohyb. Jazyk, kterým Pfeiffer vykládá eklektické příběhy vlastního uvažování, je abstraktní a často svébytně symbolický. Jeho základem však neustále zůstává lidské měřítko, které autor převádí jak do svých jednotlivých prací, tak do galerijního kontextu.

Lenka Sýkorová