Jan Kovářík – Reorganismy

Výstava předního sochaře mladší generace Jana Kováříka (*1980), pro veřejnost známého především realizací pomníku Marie Terezie v Praze (2020), představuje několik vhledů do základních oblastí sochařské práce, které autor dlouhodobě tematizuje. Jedná se především o průzkum samotných procesů a jejich průběhů při zacházení se sochařskými materiály i s materiály, které sochařství do svého „teritoria“ teprve nově integruje. Experimentální povaha Kováříkovy práce stojí za výslednými „novotvary“ artefaktů. Novotvary, které v sobě nesou stopy vlastních procesů při tvarování hmot (jejich rozmanitost, pestrost, existenční pluralita, heterogenita, rodovost, sobě-podobnost), nebo mimikry, které tyto stopy naopak vědomě zastírají (řešení povrchů, vstup barvy, struktur, textur do díla atd.). Oba principy jsou v rámci zvoleného laboratorního přístupu sice analogické přírodním procesům, jsou však záměrně vyvíjeny jako průzkumné falzifikace sochařských předpokladů a tvarových hypotéz.

Na výstavě jsou zastoupena díla z projektu Deforma, hledání nových, tvarově a významově svobodných hmot, často živě polychromovaných. Deformu charakterizuje v mnoha případech použití recyklovaných odpadů, z čehož vznikají zcela neotřelé „tvary“, povětšinou s překvapujícími zákonitostmi vnitřní výstavby. Instalaci doplňují prostorové objekty z projektu OF (otevřené-opulentní formy), které sám autor definuje jako „volně rostoucí bující hmoty, ale uvnitř stále s přísnou, klasickou stavbou sochy, sebevědomě vstupující do prostoru kolem sebe, nemajíce překážek“. Dále jsou tu objekty z projektu M (mraky, matrace) sledující závěsný objekt-obraz. Výstava představuje možnosti procesů a tvarování sochařských i nesochařských hmot, kterými se člověk-tvůrce dostává do dalších rovin formátování toho, co dnes nazýváme sochařství v rozšířeném poli.

Název výstavy Reorganismy přesně postihuje výrazový meziprostor, který svým charakterem vyplňují sochařské práce Jana Kováříka. Jsou to objekty a sochy organických vlastností plné hravého i zneklidňujícího vnitřního pohybu. Předstírají transformační momenty růstu, bujení, bobtnání, progresivní expanze do prostoru, sebevědomého zvětšování a plodného bytnění, které se bezostyšně sytí lidským zrakem. Ten si však k sobě pouští jen opatrně, přes povrchy nesoucí často výrazné barevné a strukturální mimikry. Sochy tak obcházejí a mystifikují lidské smyslové vnímání. Probouzejí chuťové, zrakové, čichové asociace či dokonce erotické konotace. Reorganizují lidskou pozornost. Hmota před našimi zraky ožívá, uniká, nebo si klade nárok na svůj vlastní „životní prostor“. Jako bychom před sebou měli zvětšené laboratorní preparáty odkazující na strukturu mikroorganismů, jejichž měřítkový posun probouzí úzkost z čehosi cizorodého, s čím lidské vědomí nemá dostatečnou zkušenost. Jsou to však i krásné novotvary, které se nepropojují s naší dosavadní zkušeností a jejich svébytnost jakoby odkazovala k dosud neznámým nebo skrytým formám života. Vzbuzují zvědavost a mohou otevírat nové horizonty poznávání. V neposlední řadě některé z Kováříkových soch ironizují samotné transformační procesy a objevují parodickou rovinu souvislosti mezi hmotou a sochou. Spojují nespojitelné, kříží neslučitelné. Odlehčují smrtelně vážné. Slastný tvar, humorný výčnělek či lákavý idol tak mohou být maskovaným vetřelcem. Před Reorganismy a jejich mimikry je dobré zůstat ve střehu.