Výstava Sturdust shrnuje nejnovější práce Jana Gemrota, které vytvořil po své poslední samostatné výstavě Observace (Expo 58, 2022). Rozvádějí souběžné, dlouhodobé představy, týkající se otázky po stavu člověka v soudobém světě, z nějž se sám vyloučil a sotva v něm může zpětně zaujmout bývalé místo. Gemrota přitahují krajní, vzájemně se doplňující polohy: jednak ztráta sebe sama, jednak pohyb v beztížném prostoru. Obě spolu vnitřně korespondují. Z jejich střetu vyrůstá energie propojující tělesné a psychické stavy a odlehlá historická období. Astronauti, uzavření ve skafandrech, helmách a rukavicích, vstupující jako prví do neznáma, kde před nimi dosud nikdo nebyl, se setkávají se zlomky soch od antiky po klasicismus. Pozůstatky evropské kultury plují ve volném vesmírném prostoru, krouží bezcílně kolem Země, vymaňují se z dosahu gravitace.

 

Gemrotovy obrazy otevírají meditativní reflexy nad smyslem uměleckého díla, vyvázaného z původních souvislostí. Z postav ve skafandru se stávají umělé bytosti, o nichž nelze jednoznačně říci, že v nich jsou ukrytí lidé. Proti ojedinělým uměleckým dílům stojí odosobněné automaty. V mohutném kusu hmoty, letícím vesmírem a chystajícím se dopadnout na planetu Zemi, vychýlit ji z osy a přivodit její zánik, se rýsují tvary známé Michelangelovy sochy. Ztracená minulost přichází z budoucnosti. Nadcházející se stává předobrazem dávného. Až se Atlas po nárazu asteroidu na zemský povrh vymaní ze své svázanosti, navrátí se ke své mytologické roli a vyzdvihne oblohu nad ramena jako počáteční náznak obnovitelného řádu. Gemrota oslovuje mýtus o věčném návratu, okamžik přechodu kruhového pohybu ve spirálový. Nejenže příčina a následek přestávají být na sobě závislé, ale obrací se jejich sled. Tento rozkyv otevřel cestu k melancholickému pozastavení se nad osudem lidské činnosti. Astronauti se setkávají s chladnými, monochromními hlavami boha spánku Hypna, jehož bratrem byl bůh smrti Thanatos (např. obrazy Spánek, Osud). 

 

Stvořením nové bytosti Gemrot přímo konfrontoval svět starověku a novověku: nad zlomky chodidel a nohou antických soch levitují prázdné helmy astronautů (Chodci v čase I–III). Každá z nich obývá vlastní prostředí. Úvahy o vzniku a zániku kultur slučuje malířské gesto, nabývající vždy ojedinělého provedení, které má autor do posledního tahu pod dohledem. Nic neponechává náhodě a podle potřeby mění styl malby. 

 

Zabýval-li se Gemrot na jedné straně zbytky kultury, s nimiž se astronauti setkali jako s nečekaným úkazem, na druhé straně se zaměřil na rozmanité polohy pozbytí totožnosti, patrné z jednostranných, zužujících se úvah chlapce o své budoucí dráze (Stanu se kosmonautem), tematizujících vůli, z neprolomitelného uzavření se do vlastního vědomí (Autistický chlapec), z propadání se do vnitřního bezvýchodného vesmíru (Ztráta identity) i ze zahlcenosti vnějškem (Digitální zmatení uskutečnil v mužské i ženské verzi, jako by šlo o novodobé portréty Adama a Evy), pojatém jako štěpy labyrintu, zařezávající se do hlavy. Prolnutí minulosti a budoucnosti vylučovalo přítomnost tak silně, že mizela v sobě samé. Dvě tváře jedné hlavy dívající se na opačnou stranu. Přehodnocení Napoleonovy bysty od Antonia Canovy (Chybná historická interpretace) rozvíjí janusovský motiv.

 

Součástí výstavy Stardust je i instalace z ojedinělého antického zlomku – římské hlavice v korintském slohu, jejž si divák může prohlížet v temné místnosti po nasazení brýlí. Na chvíli se podle autora stává podle někým jiným: „Chtěl bych touto imerzivní instalací diváka vyvést z běžného komfortu nazírání na umělecký artefakt. Zajímá mě, jak se změní jeho vnímání díla, pakliže prezentace a přístup k němu představuje určitou výzvu. Ve tmě si jej divák musí sám tak trochu objevit a stává se tak tím průzkumníkem, archeologem budoucnosti nebo astronautem z mých obrazů.“ Mezi obrazy a instalací nastává zvratné pnutí, vyvolané opačnými zrakovými zkušenostmi.

 

kurátor: Karel Srp