Jakub Kovařík – Slavoj Kovařík, Fade out

Když SK v roce 2003 zemřel, osobní prostor a průsečíky pohybů, konstelace věcí, množiny lidí a záměrů, to všechno se rozpadlo do singularit. Veškerá pozůstalost, věci z bytu, kde SK žil, knihovna, nábytek, všechny osobní věci našly nové uspořádání: rozebrány příbuznými, věnovány olomouckému Muzeu umění, deponovány na půdách, darovány přátelům, vyhozeny. Co zbylo, byla lepenková krabice s nahodilým souborem diářů, časopisů, staré osobní korespondence, složek, papírů, fotografií a jedné krabice s šachy. Ta krabice a věci v ní mají velmi specifickou ontologii. Prostorové a významové vztahy, ve kterých se ty věci nacházely, smrtí SK přestaly existovat. Opustily původní kompozice vztahů a paměti, ale nestaly se součástí žádných nových kompozic. Nejsou ani „tam“, ale nejsou ani „tady“. Ale přece tady jsou, vidím je: leží v krabici, fyzicky přítomné, úplně pasivní, shromážděné v bizarním shluku nahodilosti. Nezměnily vlastníka, neprošly žádným přechodovým rituálem, který by je transponoval do nových kompozic vztahů. Pořád patří SK, pořád jsou SK. Jsou fragmentem uspořádání, které není. (JK)

Intervence Jakuba Kovaříka v galerijním Bookshopu sdílí pocity provázející rozmazávání vzpomínek a postupné vyprazdňování významů fyzických důkazů naši existence. Upozorňování na síť siločar, které se rýsují mezi body našich každodenních činností, vede až k fenomenologickým úvahám o povaze bytí a naší nespolehlivé schopnosti smyslového vnímání. Na základě konkrétního příběhu mluví o abstraktní zkušenosti existenciálního prožitku vlastní dočasnosti – existujeme, jenom pokud ještě žijí lidé, kteří si nás pamatují.

Součástí intervence je i text Aleše Čermáka.