Vědomí o vzájemném sdílení výstavního prostoru Galerie Závodný v Mikulově předznamenalo vzájemný dialog dvou kreativních umělců, Karla Štědrého a Anny-Marie Bogner.

 

Rámec jejich tvůrčí komunikace formovala samotná architektura budovy, která se stala výchozím předobrazem velkoformátové instalace Anny-Marie Bogner. Prostorová „kresba“ směle propojuje obě patra objektu, subtilní obrysové linie dvou levitujících a protínajících se trojúhelníků naznačují plochy, které je možné v minimalistickém interiéru pouze tušit. Dochází tak ke svébytné dekonstrukci skutečné stavby, v jejích útrobách vzniká nová prostorová dimenze.

 

Na tuto prostorovou iluzi navazuje svými malbami a uhlovými kresbami Karel Štědrý. Téma dekonstrukce obrazové plochy je jedním z motivů, kterému se v posledních letech intenzivně věnuje. Díky propracované metodice a nabytým zkušenostem dokáže zvýraznit plasticitu malby a znásobit dojem hloubky. V obrazovém prostoru buduje ostré předěly a zlomy, které hraničí s prázdnotou – místy, ve kterých je kresba či malba odmazána a na plátně zůstávají volná místa. Obraz působí jako víceúrovňový labyrint, v jeho zákoutích se divák může lehce ztratit, nebo právě naopak – objevit nová a neprozkoumaná území. Cesta k těmto neprobádaným prostorům je plná dobrodružství a napětí.

 

Štědrý, stejně jako Bogner, pracuje s geometrickým tvaroslovím. Je zajímavé pozorovat, jak rozdílně tito autoři přemýšlí o zadaném úkolu. Bogner sofistikovaně, precizně a úsporně zkoumá vztah prostoru a díla, v průběhu in situ instalace se tento vztah stává jedním z primárních činitelů, určuje základní směry, osy a spojnice napínaných linií, ovlivňuje konečný vizuální výsledek instalace. Její výrazové prostředky jsou svým způsobem minimalistické a prosté. Štědrý se o vzájemnou souvztažnost prostoru a artefaktu také opírá, ale přistupuje k ní živelně, dynamicky a s jistou mírou senzitivity, kterou je možné spatřovat také v technice kresby, kterou rád užívá.

 

Možná právě rozdílný přístup umožňuje oběma autorům kooperaci, která je intenzivní a živá, ponechává však každému aktérovi prostor pro zachování kontinuity vlastní tvorby. Umělci mohou ve spojitosti s díly kolegy pouze usměrňovat a korigovat tok svých myšlenek, reagovat na drobné podměty a změny, jejich práce však zůstává pevně ukotvena v systému, který je každému z nich vlastní.