HEINRICH DUNST – Publishing as an Artistic Toolbox: C

Pro začátek letošního jara jsou prostory Galerie současného umění a architektury českobudějovického Domu umění vyhrazeny Heinrichu Dunstovi. Jedná se o jeho samostatnou výstavu u nás, pomineme-li projekt „Tři jména“, v němž se představil spolu s Jiřím Kovandou koncem minulého roku v pražské galerii Svit.

Heinrich Dunst, rodák z rakouského Halleinu (1955), patří dnes k nepřehlédnutelné osobnosti vídeňské scény. Typickým rysem jeho tvorby je „komunikace“. Prostřednictvím prostorových intervencí, ale i performancí, pohybujících se v prostoru mezi tím, co vidíme, a tím, co můžeme říci – nás vtahuje do prostředí, odkazujícího na vztah mezi jazykem slov a jazykem předmětu.

Kořeny Dunstovy tvorby směřují jak k myšlenkám Wittgensteinovým či se vážou k dílům umělců jako je například Marcel Broodthaers, zabývajících se základní analýzou vnímání slov a obrazů, tak jsou spojeny s Vídní a její scénou 80. let, tedy obdobím, kdy se aktivuje snaha začlenit abstraktní malbu do galerijního prostředí.                                                                                                                    

Ředitel düsseldorfského Kunstverein Hans-Jürgen Hafner k tomuto tématu mimo jiné uvádí: „Ve vídeňském uměleckém světě 80. let, kterému tehdy vládla malba Neue Wilde a Neue Geometrie, představoval Dunst, narozený roku 1955, typický koncepční přístup času, který sloučil abstraktní malbu s expanzí umění do výstavního prostoru. Dunst přispěl k této „místní směsi“, jak ji označil kurátor Vitus H. Weh, – podobně jako Ernst Caramelle, Gerwald Rockenschaub a Heimo Zobernig – a to tak, že kontextově definoval (monochromatickou) panelovou malbu ve vztahu k výstavnímu prostoru a propůjčil jí funkci sahající až k designu a interiérovému vybavení. Neznamená to však, že by se Dunst vzdal svého požadavku estetické integrity a koncepční legitimnosti jednotlivého předmětu. Obraz (abstraktního charakteru) zůstává nedílnou součástí jeho díla, na kterou je jeho pozornost zaměřena – i když Dunst toto banálně relativizuje a upravuje své jednobarevně obalené překližkové panely v sériových »závěsech« nebo je instaluje jako podporu svých struktur v syntaktických konstelacích. Ve svém díle LOST ve vídeňském MAK z roku 1997 si pohrává například s různými zařízeními pro instalaci, aby mohl prozkoumat role, které na sebe dokáže vzít jednotlivý objekt obraz/rám/podstavec. Bylo by zajímavé analyzovat tuto takzvanou „místní směs“ dnes historickým pohledem zpátky a zpracovat vliv debaty obrazu/prostoru, jak ji podnítil kurátor Markus Brüderlin. Brüderlinova teorie, která vyzdvihuje „Vídeňskou modernu“ jako výjimečný případ, byla stejně lokální, jako zarytě formalistní, a v kombinaci s představou institucionální kritiky získala tažnou sílu, otevřela stavidla obnovenému politickému přístupu k estetickým metodám, které doznívaly daleko mimo Rakousko devadesátých let. Pokud se díváme na výstavy Heinricha Dunsta, potom se aspekty této historie nejeví jako nepodstatné, především za předpokladu, že tato zjevná blízkost k „teorii“ je příznačná jak pro tu dobu všeobecně, tak pro vídeňský umělecký svět až do dnešních dnů.“

Tváří v tvář Dunstovým instalacím jsme konfrontováni s momenty, kdy se naše vnímání ocitá v mezeře mezi dvěma jevy a prochází různými vrstvami. Stáváme se svědky toho, kdy je obraz transformován do slov a slova do sochařství, stejně jako socha do filmu a zpět.                                                                Jednotlivá média odrážejí myšlenky, jež se přesouvají z jednoho na druhé, a dochází k proměnám jako například materiál – poměr, prostor – pojem a barva – znamení. Lze tedy hovořit o vzniku jistého dialogu mezi nimi i o odhalování a proměnách individuálních významů.

Ve vídeňské Kunsthalle bylo od 08. 11. 2017 do 28. 01. 2018 možno zhlédnout výstavu s názvem „Publishing as an Artistic Toolbox 1989 – 2017“. Tato výstava se stala jedním z referenčních bodů Dunstova projektu pro českobudějovický Dům umění. Autor jej nazval „Publishing as an Artistic Toolbox: C“ (Publikováni jako umělecký nástroj: C), koncepci projektu zde staví na úroveň myšlenky dvojí reference – Co je taktikou a co je systémem výstavy a k jakým materiálům a referencím (ideologiím) vede samotná forma znázornění?

Dunst zde připravil prostorovou instalaci, jejímž principem je nejen komunikace s divákem, ale také dialog se samotným prostorem. Pomocí fragmentů rozličných materiálů od průmyslově vyrobených růžových desek Austrothermu (ze kterých jsou rovněž vyřezána velká písmena), odosobněných předmětů každodenního života, až ke kresbám a nástěnným malbám – vytváří prostředí, které v systému nástěnných textových referencí odkazuje k zmiňované vídeňské výstavě a stává se jakýmsi poetickým střetem s jinou významovou úrovní. Autor tak otevírá otázky, co toto vyvolá v prožitku vnímání umění samotného. Dunst se domnívá, že se jedná o otázku, odkazující k probíhající diskusi o muzeích, vystavování a o politice samotného významu.                                                                               

Stejně tak jako v Dunstově tvorbě komplexně je i na této českobudějovické výstavě stěžejním momentem na jedné straně akt, odkazující k mimojazykové realitě, ukotvující výpověď v samotném kontextu, a na straně druhé otázka, kterou klade v rámci rozhraní mezi ztělesněním a reprezentací. Význam je tak závislý na samotné komunikaci a v závislosti na ní se může také měnit.

Domnívám se, že výstižně charakterizuje autorovo myšlení a tvorbu Annette Südbeck: „Dunst staví své zpochybnění jistot týkajících se vztahu mezi jazykem a světem do centra svého rozmýšlení a vyzývá nás, abychom začali uvažovat o stavbě významu, a tím posléze objevili základní podmínky, na nichž je umění postaveno“.