Galerie Na shledanou na Olšanech

Tisková zpráva:

Galerie Na shledanou na Olšanech

Čtvrtek 12. června  15.00 – 21.00.

Areál Olšanských hřbitovů, nedaleko stanice metra Flóra.

Pořádá Galerie Na shledanou a Správa pražských hřbitovů.

Program

Prezentace smutečních novin Galerie Na shledanou.

Trní. Vernisáž nástěnné malby Ondřeje Malečka. 

Smrt, architektura a umění – knihy z knihkupectví ArtMap.

Prezentace Adopce hrobů a komentované prohlídky po adoptovaných  

hrobech.

V průběhu dne příležitostně četba z knih o Olšanských hřbitovech. 

Talíř s lebkou. Malovaný porcelán Hany Vinklárkové.

Živý trumpetista.

Malá hostina. 

Průběh

16.15 První procházka k adoptovaným hrobům.

17.30 Zahájení výstavy, představení novin s ředitelem Správy pražských hřbitovů Martinem Červeným, kurátorem Galerie Na shledanou Janem Freibergem a malířem Ondřejem  Malečkem

19.00 Druhá procházka k adoptovaným hrobům.

21.00 Zavření hřbitovních bran.

 Galerie Na shledanou vznikla před čtyřmi lety na hřbitově Malsička ve Volyni. Sídlí v nikdy nezprovozněné smuteční síni z konce osmdesátých let. Hřbitov vytváří silný kontext, který ovlivňuje umělce podobně výrazně jako velká prosklená budova, kde měla probíhat socialistická rozloučení mezi mrtvými a pozůstalými. Díla vznikají v rámci rezidencí. Umělec stráví ve Volyni několik dnů až týdnů a připraví pro galerii specifické dílo, které s příchodem dalšího umělce zanikne. Dosud v GNS proběhlo dvanáct výstav (například Josef Bolf, Tomáš Vaněk, Jaromír Novotný, Lenka Vítková, Michal Škoda) doprovázených tématickými přednáškami. Umělci jsou vybíráni na základě jejich vztahu k tématu či ochotě pracovat s kontextem místa. V počátcích dostávali prostor především malíři, později umělci pracující konceptuálním způsobem, letos je tématem architektura a akce spojené s lidským tělem.V létě postaví Norbert Schmidt, architekt a vedoucí Centra teologie a umění na KTF UK, uvnitř ateistické smuteční síně trojrozměrnou skicu "jiného prostoru" a pokusí se vytvořit symbolický most mezi galerií a hřbitovním kostelem. Galerie vydává smuteční noviny, věnované výstavním projektům a tématům spojeným se smrtí, uměním, architekturou a volyňským regionem.  Cílem GNS je odtabuizovat veřejný prostor hřbitova, vytvářet v regionu kvalitní výstavní program a vnést do našeho nezdravého vztahu ke smrti trochu života. 

Proč se scházet na Olšanech se hřbitovní galerií z Volyně? Chtěli bychom se pokusit alespoň krátkodobě přenést  principy Galerie Na shledanou do metropole, aby se mohly rozvinout na větší ploše. Hřbitov jako místo setkávání může začít fungovat na jiných místech než jen v jihočeské Volyni. Správa pražských hřbitovů se jeví jako osvícený partner. Spustila projekt Adopce hrobů a na hřbitově v Ďáblicích připravuje spolu s uskupením Ke kořenům ekohřbitov, který má za cíl proměňovat náš vztah k pohřbům, smrti a umírání. 

Výtvarné umění na hřbitovy patří od nepaměti. Dnes, deformovaná většinovým strachem, vyvolává smrt často jen pocit prázdnoty, je odmítaná a vyloučená ze života. Živé umění na hřbitovech nám může pomoci vrátit význam smrti pro život a hřbitov nemusí být mrtvým mauzoleem, ale místem k setkávání.  

Ondřej Maleček – Trní – vernisáž malby na hřbitovní zdi. Ondřej Maleček (*1977), absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze je považován za romantického autora. Čte Karla Hynka Máchu a velmi intenzivně prožívá a vnímá. To by byla hodně zjednodušená charakteristika. Ondřej naštěstí nevnímá jen (omezený) svět mezilidských vztahů, který je nejčastějším námětem našich dlouhých rozhovorů v cukrárnách nebo barech. Ondřej vidí i mimolidský svět a zobrazuje ho zjednodušujícím a přesto výrazným malířským gestem. Na jeho obrazech je možné cítit uplývající čas v nekonečném prostoru vesmíru, v prostředí řek, lesních zákoutí, detailů nejrůznějších rostlin nebo v čase zastaveném kamení.

Adopci hrobů rozjela Správa pražských hřbitovů v roce 2013. Na Olšanech i dalších hřbitovech SPH pečuje o nespočet opuštěných hrobových míst. Řada z nich je cenná díky vysoké výtvarné hodnotě nebo osobnosti, která je zde pohřbena. Většinou jsou ale v havarijním stavu. Adopce hrobů má za cíl pomoci je zachovat jako výrazné doklady naší historie. Zájemce o adopci si vybere konkrétní hrob z uveřejněného seznamu, ten si pronajme a zaváže se, že o něj bude pečovat. U zchátralých náhrobků zajistí i jejich rekonstrukci. U nákladnějších rekonstrukcí lze přispět i darem. Dárce či patron získává certifikát. Mezi osobnosti, o jejichž hroby je díky adopcím na nějakou dobu postaráno, patří například Karel Jaromír Erben, Jakub Schikaneder, Václav Matěj Kramérius, Jindřich Chalupecký, chystá se adopce hrobu Karla Havlíčka Borovského. Adopce zesiluje vztah k dějinám, výtvarnému umění a je také dokladem, že naše hřbitovy jsou opuštěné a bezbranné, když je nutné je adoptovat, jako děti, aby mohly žít nebo vůbec přežít. Během odpoledne se budete moci seznámit s programem adopcí podrobněji.

Aktuální Noviny Galerie Na shledanou č.2. Celobarevné čtyřicetistránkové noviny formátu A2 obsahují rozsáhlé profily umělců, kteří vystavovali v Galerii Na shledanou za poslední dva roky. Marie Blabolilová, Jiří Thýn s Václavem Kopeckým, Martin Zet, Jan Turner, Daniel Vlček a Jaromír Novotný. Ten je rovněž autorem umělecké pomníkové intervence do novin. Smuteční noviny se věnují námětu smrti v umění a architektuře i ve spojitosti s regionem Volyňska. Přinášejí článek o architektuře krematorií v českém prostředí, literární rekonstrukci morové rány ve Volyni v roce 1680, esej o současném světovém umění s tématikou smrti a  dva rozhovory. S Hanou Vinklárkovou, která maluje na porcelán lebky a pionýrky a s Karlem Černým, který třicet let na volyňsku vyráběl náhrobky z terasa. Koncepce Jan Freiberg, grafika Petr Hrůza. Vydalo Městské muzeum ve Volyni v roce 2013. 

Chystané noviny Galerie Na shledanou č. 3. Třetí, připravované číslo novin Galerie Na shledanou se kromě architektury zaměří na malé sociální smrti zaživa a částečně se odkloní od výtvarného umění k sociální realitě. Bezdomovectví jako smrt z vyloučení, anorexie jako pomalá nevědomá sebevražda či naše současné zbožštění práce, které často končí infarktem čtyřicetiletého byznysmena. A jak z toho ven?

Smrt, umění a architektura z knihkupectví ArtMap. Smrt a umění jdou ruku v ruce od počátků lidstva. Šperky a keramika byly ukládány do hrobů v období neolitu, dnešní podobu hřbitovů netvoří jen samotné hroby, stromy, cesty a kostely,  ale rovněž umělecky ztvárněné náhrobky, sochy a funerální architektrura smutčeních síní nebo výjímečné stavby krematorií z třicátých let 20. století. Knihkupectví a informační platforma o umění ArtMap představí malou kolekci knih, zaměřených na témata smrti, architektury a umění jako například Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století od Markéty Svobodové.

Malá hostina bude servírovaná na funerálním porcelánu Hany Vinklárkové. Mladá umělkyně (*1977)  vystudovala pražskou Akademii výtvarného umění v ateliérech Antonína Střížka a Vladimíra Kokolii. Pracovala s prostorovou instalací, výrazná byla její výstava „Je mi to kouř“ v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech v roce 2007. Tu tvořily vlastnoručně sešité velké látkové objekty nafukované kouřem a porcelánové objekty. Rovněž malovala a postupem času nahradila plátěný podklad porcelánem. Maluje na hrnky, mísy, vázy a talíře které prodává a rovněž z nich vytváří instalace. Mezi autorčiny rozsáhlejší soubory patří hrnky s hořícími domy, servis s pionýrskými tábory, hřbitovní veduty na talířích nebo mísách, spartakiádní náctileté cvičenkyně, červíci nebo kávové sedliny v hrncích a zvířátka. K tématice hřbitovních námětů se vyjadřuje v rozhovoru pro druhé číslo novin Galerie Na shledanou: „Hřbitovy mám spojené se zaprášenou historií a prvky mystiky a spiritismu. Krása pustého hřbitova a rustikálního porcelánového tácu se podporují jako by to byl jiný mramorový náhrobek. Určitě z toho vycházela i snaha devalvovat čistotu porcelánu. Hledala jsem teď podklady k porcelánovému workshopu, porcelán v kategorii umění tu byl většinou znetvořený, jeho krása potlačena a zničena.“ Jan Freiberg, kurátor Galerie Na shledanou

Hostina na hřbitově. Hřbitov nebýval vždy opuštěné a obcházené místo jako dnes. Spíše naopak. Smrt i rozmanitá společnost se tu denně potkávaly.
„Cimeterium“ mělo ve středověku dva rovnocenné významy, svaté útočiště a ochrana pro mrtvé stejně jako pro živé. Azyl tu nacházeli uprchlíci, kteří si tu budovali jednoduchá přístřeší. „Nedotknutelní“ nebyli ale jediní místí obyvatelé. Hřbitov sloužil jako náměstí i promenáda, místo her, milostných schůzek i obchodů. Na hřbitově a v kostele se soustřeďovalo veškeré společenské dění jako kdysi na starověkém fóru. V přesném protikladu k dnešku byl hřbitov nejhlučnějším místem obce a panoval tu čilý ruch.
Asi takový jako když se v Mexiku slaví svátek mrtvých a rodiny celou noc piknikují přímo na vyzdobených hrobech svých předků a z tranzistoráků pouští písničky, které měli zemřelí za života rádi. Nechybí láhve tequily, cigarety, doutníky, pivo, ovoce, květiny, ani speciální pokrm Pan de Merto – chléb mrtvého a cukrové lebky. Číňané přinášejí na Svátek čistoty a jasu zemřelým kromě jídla i to, bez čeho se sami neobejdou. Na hrobech pálí papírové repliky oblečení, peněz a v posledních letech taky imitace iPadů a iPhonů. V Gruzii vynášejí stoly z kostela a hodují se svými blízkými-mrtvými, aby s nimi chvíli pobyli (před tím ovšem musí ze hřbitova vyhnat prasata, aby jim nekradla pochutiny, protože všichni stoly nemají). Všechno co se přinese na stůl, musí zůstat až do konce, aby bylo vidět, jak je hostina bohatá.
Bohaté hostiny s muzikanty a tanečníky k uctění mrvých bývaly součástí pohřebních rituálů od nepaměti, jak dokládají fresky v egyptských či etruských hrobkách. Světová muzea jsou plná dochovaných předmětů spojených s pohřby a kultem předků, ke kterým živí nikdy nebývali lhostejní. Nákladné pohřební hostiny, jak píše Flavius, byly pro mnohé Židy dokonce příčinou chudoby, hostí bylo mnoho a žádný nesměl být ze zbožných důvodů opomenut. Také v Českých zemích se až do počátku dvacátého století na mnoha místech udrželo přesvědčení, že nevystrojení hostiny vede k soustavnému strašení pozůstalých. 

Dnes už v nás zesnulí strach nevzbuzují, nevzbuzují však ani veselí. Na hřbitově – ve veřejném prostoru – panuje nostalgie a sentiment. Jen o dušičkách to tu mírně ožívá, branou proudí pozůstalí, inspektoři kontrolují kvalitu „dušičkového zboží" a policisté nabádají k co největší opatrnosti. Zloději totiž mezi hroby vyhlížejí nehlídané tašky. Nikdo tu neslaví, nehoduje a příliš se tu nezdržuje. Dnes Vás srdečně zveme k setkání a zdržení na hřbitově! Vítejte, hodujte, veselte se, vzpomeňte na mrtvé i vlastní smrtelnost! Martina Faltýnová

Bližší informace u Jana Freiberga na mailu reiberg.freiberg@gmail.com a tel. čísle 775052013 nebo 777117463 či u ředitele Správy pražských hřbitovů Martina Červeného na mailu cerveny@hrbitovy.cz  a tel. čísle 725043726. 

Těšíme se.

galerienashledanou.blogspot.cz