František Novák – První poslední

Karton z množství krabic, tak dostupných v produkty oplývající zemi pozdního kapitalismu, jsme si už navykli vnímat také jako alternativní lože pro lidi bez domova. Pro Františka Nováka je to dlouhodobě charakteristický výtvarný materiál, do něhož nejčastěji vyřezává svůj „betlém“ lidí uvržených na okraj společnosti. Sociální aktivismus mu přitom není jen ismem, trendem v oblasti umění, ale prožívanou realitou, péčí, jíž věnuje již patnáct let mužům v azylovém domě v Jihlavě.

Umělecké rozhraní mezi figurací, konceptuální situací a sociální prací výrazněji rozvinují Novákovy práce z posledních přibližně tří let, v nichž neopouští téma ani karton, ale člověk je v prostorových instalacích otištěn prostřednictvím hry s textem, sugestivní větou nebo „figurou“ podpisu, jako toho posledního, co člověk má, co jej činí čitelným a započitatelným v systému společnosti.