František Kyncl: V síti hvězd
Rozumově vytvářená díla nebyla a nejsou
u nás přijímána s velkým porozuměním.
Práce nejvýznamnějších představitelů české
konkretistické či konstruktivistické tvorby
(např. Radoslava Kratiny, Jana Kubíčka,
Zdeňka Kučery, Pavla Rudolfa nebo Zdeňka
Sýkory) nacházejí větší ohlas v západní
Evropě. František Kyncl měl štěstí, když si
v roce 1968 zvolil coby emigrant za nové
působiště Düsseldorf, kde mohl systematicky
a s vášnivým zaujetím (jakého jsou schopni
snad jenom konkretisté, tedy umělci, kterým
se tradičně připisuje slabá schopnost vcítění)
zkoumat vlastnosti strohých geometrických
forem.
Od 70. let označuje svá díla Monostruktury.
Trojrozměrné stavby buduje z krychlí nebo
z pravidelných čtyřstěnů. Užití tetraedru
(coby prostorové jednotky) umožňuje (na
rozdíl od méně dramatické krychle) překva-
pivé změny směrů, nečekaná nasazení no-
vých konstrukčních částí. Obzvlášť fascinující
je, když se snaží vymezit (vyplnit) základní
tělesa – krychli, jehlan nebo kouli. Neřešitel-
nost kvadratury kruhu je náhle pochopitelná,
téměř viditelná. Kynclovy prostorové realizace jsou nejen hledáním jedinečného tvaru,
ale i mapováním prostoru, ve kterém se
nacházejí, který svou přítomností spoludotvá-
řejí. Jsou otevřené (do nitra jejich skladby je
vždy možné nahlédnout) i na druhou stranu,
všechny lze dále rozšiřovat, jednoduchými
prostředky nadstavovat.
„O svých plastikách říkám, že jimi chci vyplnit
nejdříve místnost, pak otevřu okno a budu
stavět přes ulici a dál, pokračovat až do
Holandska, pak na jih přes Francii do Afriky,
do Ohňové země a dál. Pracuji podle své
představy, že vše je možné. Dělám si od roku
1968 takový deník, má už několik kilometrů,
pořad pokračuje v čase a prostoru jako život.
Když začínám lepit nějakou konstrukci, nikdy
nevím, kdy a kde skončí.” (František Kyncl
v rozhovoru s Lenkou Lindaurovou, Nekončí-
cí objekty, Lidové noviny, 13. 4. 1993, str. 6).
Základem plošných realizací je analogicky
čtverec a trojúhelník. Vznikly kombinovanou
technikou, otiskem bambusových štočků
a mřížek do vlhkého papíru, následným
kolorováním reliéfních slepotisků. Pravidelný
rastr drží rytmus, barva – fialová, modrá,
červená a zelená – dodá tajemnou hloubku,
šikmé spojnice přidají dramatické napětí.
Úhlopříčky dokáží strhnout pozornost, na okamžik potlačit vodorovné a svislé směry.
Základní vlastností každé – plošné i prosto-
rové – struktury je její neomezenost. Roz-
měry nerozhodují. Podstatná je skladba,
způsob konstrukce nezávislý na velikosti,
zlomky nekonečného časoprostoru. Popsa-
ný prostor, zmapovaný svět, vesmír členěný
proměnami hvězdných konstelací, se po-
stupně stává známým, pochopitelným,
strach z neznáma se s narůstajícím pozná-
ním zmenšuje.
Vizuálně-zvukové struktury (Visuell-Phone-
tische strukturen) vznikaly v letech 1980-
1985 jako kresbomalby na otáčivém
bubnu. Tři a půl metru dlouhá, 83 centi-
metrů široká – od stropu vyvěšená nebo
vodorovně instalovaná – plátna, jsou řízeně
náhodné (náhodně řízené) skladby. Jedno-
duchý a do značné míry mechanický po-
stup práce (násobné překreslování, překrý-
vání, přepisování hlubších časových vrstev)
vydal bohaté výsledky. Vzdálená minulost
je nedosažitelná stejně, jako pět minut
staré události.
Žádné umělecké dílo nemůže být jenom
racionální, v každém je díl náhody, intuice,
autorské jedinečnosti. František Kyncl je
konkretista, ale svá díla přísně nekonstruuje (jako například Jan Kubíček), ani se
nepodřizuje diktátu náhody (jako kupříkladu
Zdeněk Sýkora). S geometrickými prvky,
tvary a objemy pracuje svobodněji. Z autor-
ské volnosti, ze silně tušeného a přitom
místy ne zcela jednoznačně dodržovaného
řádu vyplývá i podivuhodná neuchopitelnost
Kynclových děl. Nic konkrétního nezobra-
zují, a přitom úzce souvisí s přírodou, ve
které také nic není (alespoň z lidského
hlediska) omezené, definitivně jasné,
ukončené. V roce 1992 nasnímal fotograf
Věroslav Škrabánek (černobíle, věcně
a poeticky) některé Kynclovy objekty ve
volné přírodě. Hranice mezi přirozeným
světem a uměleckým dílem je v nich natolik
znejistěna, až se zdá, že vůbec neexistuje.
Jiří Hůla, 2003/2019
