Filip Kartousek – Dreaming of Revenge

Text je asi 5 let stary ale s necim si je stale aktualni.

Ve Filipu Kartouskovi se spojuje flegmatičnost pasivního fotografa /pozorovatele/ s latentní agresí fotografa, jemuž foťák slouží jako zbraň. Jeho způsob focení je bytostně spojen se způsobem jeho sociálního chování a vystupování. Když se poprvé začal objevovat ve zlínském bunkru se svým foťákem a všudypřítomně mačkal spoušť v jakékoliv interakci, ptali se všichni: „kdo to je..?”, „o co mu vůbec jde..?“ Jenže on fotil dál, vše co mu přišlo pod oko, bez jakékoliv reflexe toho, zda to má nějaký smysl, či ne. Fotil buď „pasivně“, lidi uvězněné v dané společenské situaci, nebo s foťákem v ruce „aktivně přepadával“ náhodné kolemjdoucí a místo „pár ran pěstí“ je párkrát vyfotil. Charakteristika fotografa jako zloděje duší, jako narušovatele hranice mezi intimním a veřejným se pro něj stala typická.

Při pozorování jeho fotografií nevychází estetická zkušenost primárně z dané kompozice, či z kontemplace nad zachyceným okamžikem smyslu či situace, ale spíše z jakési hranice mezi intimitou a „sociálnem“, která se v dané fotografii ztělesňuje jak v obsahu, tak hlavně v samotném aktu focení (např. již zmíněné přepadovky náhodných kolemjdoucích, či účastníků různých akcí a večírků apod.) Je to hranice, na které se člověk každodenně nachází a kterou si tak ostražitě chrání. V tomto smyslu se Kartouskova činnost fotografa překrývá s jeho činností drzého provokatéra. Myslím, že aniž by to on sám ještě tušil, tak jsou jeho fotografie a samotný akt focení jakousi formou sociální revolty, která odkrývá masky našich společenských rolí a nechává nahlédnout do naší zhýralé intimity ega. V tomto kontextu působí některé jeho fotografie až groteskně, neboť jejich objekty jsou vydány všanc, jejich masky odkryty, jejich pudy odhaleny. To v kontrastu kultivované projekce těchto pudů do absurdity současného sociálního diskurzu působí velmi ironicky, neboť dané objekty se stávají karikaturami sama sebe.