Ferdinand Bučina – Letní retrospektiva

V archivu fotografa a kameramana Ferdinanda Bučiny (1909–1994) najdeme nejvíce témat věnovaných vztahu člověka a přírody. Jeho první retrospektivní fotografická výstava představuje rané práce a deníky, reportážní cestu na Podkarpatskou Rus z roku 1936, výběr z knižních publikací a maket knih, pražské náměty, řadu textových i fotografických dokumentů pro soudobé časopisy, ale zejména Bučinovo stěžejní dílo, epos o lidech z Javorníku. 

Javorník

Jeho hlavní část vytvořil během druhé světové války pod Bílými Karpaty na horňácku a fotografoval tu i dlouhé roky po válce. Do kraje přijel poprvé v roce 1937 do kopců za orchidejemi a ve vsi Javorník nalezl potomky protestantů, kteří se tu usídlili v sedmnáctém století. Archeolog Zdeněk Smetánka rozeznává ve fotografiích z Javorníku a okolí nástroje, oděvy i zvyky staré několik staletí a tak nám snímky pořízené za druhé světové války ukazují obraz venkova, který bychom mohli vidět o několik set let dříve. Fotografie uspořádal do dvou knih. Publikace Lidé z Javorníka byla vydána v roce 1941, druhá, Vzpomínka na Javorník doposud vydána nebyla, v naší výstavě je její obsah zastoupen větším dílem.  

Praha

Pragensie fotil Bučina dlouhodobě. Vybíral někdy konzervativní záběry, soustředil se na řeku a dění kolem ní, pozornost věnoval atrakcím na Matějské pouti, výjimečné jsou fotografie poslední éry pražských vorařů nebo cyklus z dosluhujících plynových lamp. Zajímaly ho technologie, které byly na ústupu. 

V zemi polonin

Na Podkarpatskou Rus se vydal na svatební cestu v roce 1936 s Věrou Sichrovskou, rozhodnutí oženit se bylo možná praktického rázu, neboť nebylo nesezdaným cestovatelům dovoleno spát v hotelech v jednom pokoji. Cesta byla rovněž pracovní, jak už to pragmatický Bučina obvykle dělával, kromě fotografování měl za úkol rovněž filmovat americké bizony pod slovenským Vihorlatem a rumunské buvoli na hranicích s Podkarpatskou Rusí. Podkarpatská Rus byla oblíbeným cílem nejenom československých intelektuálů a fotografů. Do relativně nově nabytého území vláda investovala nemalé peníze na rozvoj infrastruktury a Čechoslováci byli Rusíny příjímáni po dlouhých stoletích maďarské nadvlády pozitivně. Necivilizovaná a chudá Podkarpatská Rus Bučinu lákala, stejně jako i příslib neosídlených náhorních plošin (polonin) plných jeho milovaných orchidejí nebo pasoucích se stád svobodných koní. První zastávkou na Podkarpatské Rusi byl pro novomanžele Užhorod. Bučina v zápiscích popisuje novou vládní čtvrť Velké Galago, zážitky z tržnice, obchod i chudinu a žebráky. Fotí u staré hebrejské školy a na druhé straně řeky Uh navštěvuje cikánskou školu a setkává se užhorodským starostou, bývalým legionářem. Z Užhorodu míří Bučinovi na sever do údolí řeky Uhu, do míst kde za první světové války probíhaly kruté boje, navštíví také Verchovinu, kraj který Bučina popisuje jako jeden z nejchudších v Podkarpatské Rusi. Další cesta vede na nejhezčí poloninu Rovnou (Runa). Pod umělým jezerem Hoverla fotí voraře a je svědkem nehody vorů. 

Plátěná osada a Co viděly děti na louce

Vychován skautem měl Bučina blízko k přírodě a životu v komunitě. V padesátých letech mu vychází několik publikací, některé o architektuře, dvě z nich jsou věnovány táborovému životu, transformovanému pod ideologii komunistického Pionýra. Praktické aktivity dětí zůstávaly pod odlišnými ideologiemi podobné, některé z turistických dětských oddílů byly svobodnější. Táborový život se odehrával převážně v podobě sportovních a vzdělávacích her. V Plátěné osadě nacházíme striktně chlapecký tábor, hry mají často bojový či lovecký charakter, v knize Co viděly děti na louce vidíme chlapce i děvčata dohromady, častěji při poznávání přírody nebo i při společné práci s venkovany na poli. Bučina tu také zúročuje své schopnosti makrofotografie, o které vydal naučnou publikaci.  

Knihy a časopisy

Ferdinand Bučina celý život individuálně téměř nevystavoval. Publikoval na stránkách knih a časopisů, jejichž redakcím prodával fotografie především s místopisnou, přírodní a národopisnou tématikou. Obálky časopisů, makety knih a samotné publikace tvoří jádro původních dobových obrazových materiálů. Autorských originálních zvětšenin se zachovalo v archivu v řádu vyšších desítek a na výstavě nejsou zastoupené. Vystavená díla jsou novodobou interpretací Bučinových negativů, které po více jak dvacet let vytváří v podobě bromostříbrných zvětšenin a digitálních printů jeho vnuk, fotograf Tomáš Rasl, který také celý Bučinův archiv pečlivě opatruje a popularizuje. Vystavené obálky časopisů vedle novodobých zvětšenin ukazují dobový vizuální mainstream, ale také obecnou schopnost fotografického média pružně proměňovat svůj význam s ohledem na kontext. 

Autor

Ferdinand Bučina byl skaut, vystudoval gymnázium a nedokončil práva. Věnoval se fotografii a filmu, obrazové reportáže do časopisů doprovázel i svými autorskými texty. Na základě fotografií z Podkarpatské Rusi začíná pracovat pro oddělení turistického ruchu československého ministerstva obchodu. Z této spolupráce se datuje také Bučinovo nejvýraznější zastoupení na výstavě vůbec, diváci výstavy Fotografie ve službách turistického ruchu z roku 1941 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze zde mohli vidět mnoho desítek jeho fotografií. Za války se vyhnul totálnímu nasazení, když pracoval pro jako laborant pro firmu Illek Paul v Praze. Fotografoval pro řadu obrazových časopisů. 

Mezi jeho vzory patřil Karel Plicka nebo Martin Martinček, Bučina byl pro fotografa Jana Lukase vzorem skvěle technicky vybaveného fotografa, Ladislav Sitenský pomáhal Bučinovi publikovat po druhé světové válce fotografie v britských obrazových týdenících a později, v roce 1999, na Bučinu vzpomíná jako na svého jediného rádce. 

Ferdinand Bučina natočil celou řadu filmových reportáží pro Československý filmový týdeník, Propagační film a Krátký film. Po druhé světové válce vytvořil v roli scénáristy i kameramana řadu filmů propagujících cestovní ruch. Jeho filmová kariéra však není předmětem naší výstavy. 

Jan Freiberg