Výstava Extrémně normální je věnována ambivalenci vizuálních reprezentací krajně pravicového násilí. Vizuální stereotyp „krajně pravicového vyvrhele“ se zdá být zastaralý, protože nepostihuje obrovský rozsah současných projevů příslušnosti k extrémně nacionalistické a pravicové politice. Zobrazování krajně pravicových chuligánů či demonstrantů nicméně převládá, zejména v žurnalistickém pojetí – i přes to, že toto opakování stereotypů, póz a gest může limitovat představy o tom, kdo jsou aktéři a podporovatelé této scény. Oběti a osoby postižené krajně pravicovým násilím navíc často stojí mimo zorné pole a přicházejí o svůj hlas.

  

Umělkyně a umělci zastoupení na výstavě používají různé umělecké strategie a mediálně reflexivní přístupy, aby se vizuálními prostředky vyrovnali s krajní pravicí a rozpoznali často znepokojující společné rysy referencí, zvláštní povědomost a strukturální rasismus, na němž se naše společnosti podílí.

  

Série fotografií Ludwiga Raucha z počátku 90. let 20. století poskytuje pohled na dokumentární přístup v době, kdy rasistické útoky v nedávno sjednoceném Německu dosáhly extrémního vrcholu a média o těchto násilných událostech neustále informovala. Rauch své snímky prezentuje jako slideshow s mluveným komentářem, oprošťuje je od čistě voyeurského pohledu a umožňuje jim stát se ještě silnějším záznamem jejich doby.

  

O třicet let později a s děsivou jistotou, že rasistické násilí v Německu neskončilo, ale pouze zůstalo nepovšimnuté (a kryté) širokou veřejností a politiky, volí fotograf Jakob Ganslmeier jiný dokumentární přístup. Ve své sérii „Haut, Stein“ [Kůže, kámen] se zaměřuje na často nejednoznačnou možnost proměny. Na jeho nadživotních fotografiích se portrétovaní nacházejí ve vleklém procesu zbavování se ideologických tetování po odchodu z pravicově extremistické scény. Oproti tomu architektura, kterou Ganslmeier zachycuje, stále nese stopy nacistické ideologie, a to i přes tzv. denacifikaci.

  

Extremistické myšlení je stále více normalizováno, o čemž vypovídá i vstup krajně pravicové strany Alternative für Deutschland (AfD, Alternativa pro Německo) do německého parlamentu v roce 2017 a to, že se následně stala nejsilnější stranou regionálních parlamentů v česko-německém pohraničí. Fotograf Norman Behrendt zkoumá prezentaci strany na sociálních sítích a zájem médií staví do kontrastu s neustálým tokem prchavých obrazů společně s pracnou techniku kyanotypie. Výběrem, úpravou, odcizením a rekompozicí se zviditelňuje vizuální jazyk, který lze číst jako extrémní jen zčásti, protože se snaží oslovit i názorově umírněné občany.

  

Mykola Ridnyj ve svém díle vyjadřuje znepokojení nad vzestupem krajní pravice na Ukrajině a v sousedních zemích a poukazuje na své rozpaky ohledně nedostatečné informovanost o její přítomnosti ve veřejném prostoru. Kousky žvýkaček v jeho díle oscilují mezi neúctou a ignorancí a symboly skupin a iniciativ známých svou relevantní příslušností ke krajní pravici mohou zakrýt jen povrchně.

  

Na všeobecnou ignoraci pravicově extremistické hrozby, ale ještě více na nedostatek empatie vůči jejím obětem se zaměřují různá videa iniciativ Offener Prozess (Otevřený proces) a NSU Tribunal. Výběr z nich je v českém kontextu zpřístupněn poprvé: krátké filmy Mareike Bernien & Alexe Gerbauleta, Ewy Einhorn a belity sağ kontrastují se zaměřením na (jediného) pachatele a dešifrují složitější roviny bezprecedentní série rasistických vražd, které neonacistická teroristická síť National Socialist Underground (Národně socialistický underground, NSU) spáchala v letech 2000–2006 po celém Německu.

  

V rámci doprovodné veřejné akce výtvarník a aktivista Tomáš Rafa přiblíží svůj dlouhodobý vizuální výzkum krajní pravice se zaměřením na střední a východní Evropu. Od roku 2009 Rafa zaznamenává jejich projevy ve veřejném prostoru a také se aktivně zapojuje do antidiskriminačních projektů.