Eduard Seják a Petr Stibral

V zahradě broumovského kláštera jsou letos vystaveny sochy Eduarda Sejáka a objekt Petra Stibrala. Oba autoři sice pracují s odlišnými materiály, ale setkávají se v momentech zacházení s prostorovou iluzí a geometrizovanou formou.

Nedávný absolvent pražské Akademie výtvarných umění Eduard Seják představuje soubor kamenných prací, některé umísťuje na betonové sokly – expresivitu původního tvaru kamene konfrontuje s jejich industriálním charakterem. Na dioritových, pískovcových a melafyrových blocích uplatňuje geometrickou formu, současně ponechává jejich přirozenou živost. Prostřednictvím obrysových linií a stupně opracování ploch otevírá průhledy do vnitřního prostoru kamene, do paměti dynamických procesů jeho vzniku. Diváka motivuje ke komponování obrazů struktur, k odkrývání architektury tvaru a jejímu propojování s vnějším prostředím. Z fyzikálních daností kamene autora zajímá především jeho tvrdost, v procesu ubírání hmoty reflektuje snové obrazy, jež se v rámci soustředěné práce samovolně vynořují. Při popisu zacházení s formou hovoří o „tříštění prostoru, hmot a struktur“, spatřuje v něm analogii s chaosem vjemů každodenně vstřebávaných, z nichž se teprve s odstupem vyděluje podstatné. Síla Sejákova sochařského výrazu těží ze schopnosti propojit abstrakci modernistického tvarosloví s přiznanou původní přirozeností kamene, ze schopnosti používat různorodost hmot v účinné konfrontaci. Velkorysost výsledné formy kamenných a kamenno-betonových celků je posílena otevřenou dispozicí klášterní zahrady samotné.

Petr Stibral se v prezentované práci zabývá tématem vizuální nejednoznačnosti vytvořené formy a materiálové reinterpretace skutečnosti. Inspirován formálními kvalitami konkrétního prostředí vytvořil objekt-konstrukci, jež na prvý pohled vizuálně splývá s přírodní strukturou prostředí, ve skutečnosti je ale spíše samostatnou dokonalou konstrukcí-strojem cizorodého charakteru. Vytvořenou situaci lze vnímat jako metaforu nestability dnešního prostoru idejí a informací obecně, vyžadující od uživatele bdělou bystrost. Návštěvník zahrady je nucen spatřené znovu a znovu revidovat, zdánlivé podrobovat pozornému průzkumu. Petr Stibral je autorem řady intervencí do přírodního i městského prostředí. Invenčně pracuje s možnostmi materiálové, formální i významové kompatibility vytvořeného objektu s daným prostředím. Zajímají jej možnosti jeho narušení nebo naopak jeho podpora. V obou případech se pokouší podněcovat diváka k neustálému ověřování platnosti vizuálních návyků, k aktivování přímého vnímání. Snaží se proto ve svých intervencích a vytvářených objektech o „zjednodušování vizuálních událostí“.

V úvodu byly zmíněny shodné tvůrčí momenty obou autorů, závěrem můžeme zdůraznit i jejich společný respekt vůči samotnému procesu vytváření díla jako platnému zdroji kreativity.

Kurátorka: Iva Mladičová