DUMB

Společná prezentace Richarda Healyho (1980, žije v Londýně), Jiřího Mahy (1986, žije v Praze) a Richarda Nikla (1987, žije v Praze a ve Vídni) v Galerii Jaroslava Krále v přízemí Domu umění města Brna neprobíhá náhodně v rámci jednoho termínu s výstavou Otty Zitka a Pavla Hayeka. Vzájemné vztahy obou výstav stejně jako vztahy umělců neuvidíme na první pohled, je třeba si je postupně uvědomit; neprobíhají tolik na úrovni formy, ale spíše se projevují ve způsobu myšlení a metody. Zatímco Zitko a Hayek našli svůj základ v přírodním a přirozeném rámci, trojice umělců Healy, Maha a Nikl vycházejí ze strany relativně opačné – umění, designu, průmyslu, řemesla, tedy z rámce umělého, spotřebního, postprodukčního, virtuálního. Oba způsoby však ústí do svébytného strukturálního prostředí, které vytváří pole nových vztahů, jež nejsou podřízeny zákonům současné společenské hierarchie nebo je používají pouze jako alegorii, paralelu, odkaz, vymezení se. Richard Healy, Jiří Maha a Richard Nikl spolu nevystavují poprvé, ve Fotograf Gallery v Praze v loňském roce uskutečnili svůj premiérový autorský projekt Hey Guys!
Zitkova „čmáranice“ stejně jako Hayekův stín jablka či lusku by se v dnešní simulakrální kultuře mohly lehce ocitnout na závěsech z obchodních řetězců Ikea. Je bláhové se tomu bránit copyrighty? V situaci, kterou Nicolas Bourriaud nazývá komunismem forem a která je univerzální pro všechna umění, si Healy, Maha a Nikl (a samozřejmě řada jiných) nacházejí nové pole, smluvené kódy, kterými signalizují svou pozici a názor ve světě sdílených dat. Spoluvytvářejí mapu a její území. Oproti nedávno v umění dominujícímu zájmu o dokumentární styl a s ním provázanému zájmu o okraj, o postprodukčně nemanipulovaný záznam, krédo věrnosti, hledající skutečnost v lokálních oblastech mimo majoritní pohled a ve světě externalit (Manifesta 5, documenta XI), Healy, Maha a Nikl vycházejí programově ze středu, z běžného zboží, z toho, co je zcela dostupné, z mainstreamu. Nechtějí se nadále přehrabovat skládkami historie ani uspořádanými archivy. Zajímá je nekonečný kulturní terén a pohyb v něm. Zajímá je nabídka, hlavně v internetové síti, a mohou to být „vznešené“ produkty umění a vědy stejně jako běžná spotřební bytová kultura, design veřejných prostor a internetových portálů – ordinérní interiérový nábytek, materiály a doplňky, ale i vlastní blog. Osloví je cokoliv, co vyvolá touhu zatáhnout onen objekt do pole vlastního zájmu a transformovat jej.
Pojem transformace by zde měl být vnímán v totálním smyslu, abychom jej nezaměnili s recyklací, frivolní asamblážovou hybridizací nebo letmým posunem významu. Neboť onen využitý předmět či idea prochází v procesu jejich tvorby důkladnou strukturální proměnou. Tu vyvolává autorův zájem o použitou technologii, estetiku a funkci zvoleného objektu a o projekci jeho budoucí funkce. Pokud bychom vycházeli ze sociologického uvažování, mohli bychom tuto metodu nazvat strukturalistickým funkcionalismem. Ale vážně, situacionisté tvrdili, že tím, co ovlivňuje vědomí, je spotřeba, a veškerá produkce kapitalistické společnosti k ní směřuje. Zdálo se tehdy, že jedinou obranou v tomto patovém stavu je nepráce. A zdá se to znovu, práce je zboží, věda je zboží. Horečnatou produkci hesel a nápisů francouzských revolucionářů či „procrastination“ amerických „slackers“ dnes připomíná melancholická posedlost trávení času s blogy, sociálními sítěmi tumblr, twitter, youtube. Novým důležitým psychologickým posunem v tomto vývoji je proces masového sdílení. Demonstrovaná lenost v důsledku leností není, poukazuje na profanaci a devalvaci práce v rámci dnešní tržní ekonomiky, která je sama v postavení potřeby / spotřeby, neboť je výhradní determinantou společenského postavení jedince. Jistá estetická ležérnost prací této trojice autorů (a řady dalších autorů této generace) je potom vyjádřením nesouhlasu s pojetím pracovního výkonu a pružností (tekutostí) pracovního práva.
Charakteristikou spotřebního zboží je jeho permanentní potřebnost. Healy, Maha a Nikl nesabotují masovou výrobu, nedestruují její produkty, dokonce se na první pohled ani nezdá, že by jim šlo o její kritiku (koneckonců to už provedla šedesátá léta). Převracejí posloupnost produktu a prototypu (ten v sobě nese jak představu jedinečnosti, tak potenci masovosti). Posunutí prototypu za produkt je přivádí k sofistikovanějším přístupům zacházení s výrobky – v laboratoři ateliéru nebo galerie minimalisticky ošetřují zbožní fetiš a podsouvají mu jinou hodnotu, jinou funkci, mění jeho DNA i jeho prostředí.
I když celý proces a způsob jejich práce a zájmu působí velice racionálně a je odvozený ze sekundárního a terciárního světa, je v jejich postupu obsažen i prvek „magický“, který se nachází většinou ve vztahu ke světu přírodnímu, kdy pomocí mnohonásobného zesílení koncentrace na jistou část nebo jev tento proces celou věc promění. Přitom všem zůstává okolo této transformace značné množství nepochopení, nemožnosti určit, k čemu vlastně došlo a proč. Divákovi, který je ochoten do této – na první pohled uzavřené a utilitárně libidózní – zkušenosti vstoupit, zůstává na konci úžas namísto vysvětlení. Skutečnost je zpětně nedosažitelná.

Edith Jeřábková