Dominika Trapp – Power must grow, if it doesn’t grow it rots.

V roce 1964 se německý novinář Günther Gauss ve své televizní show Zur Person zeptal Hannah Arendtové, zda chce svou prací uplatňovat vliv, na což ona odpověděla: „Abych byla zcela upřímná, mohu říci, že když pracuji, nezajímají mě činy a efektivita. (…) Víte, pro mě je hlavní porozumět: musím rozumět. Psaní je pro mě také součástí tohoto porozumění. Psaní je koneckonců součástí procesu chápání, ne? ( …) – pokud mohu být ironická – (vliv je) zcela mužská otázka. Muži mají vždy strašlivé nutkání uplatňovat vliv, ale jak to vidím, spíš určitým způsobem zvenčí. Jestli se snažím mít vliv? Ne, chci věcem porozumět. A když ostatní pochopí – stejným způsobem jako já – pociťuji uspokojení, takový pocit domova.“

Skutečnost, že si Dominika Trapp jako titul svojí výstavy vybrala citát od Hannah Arendtové, není nijak nepochopitelná. Mohli bychom dokonce najít souvislost mezi posedlostí určitou neutralitou nebo objektivismem v analýze mocenských vztahů Arendtové a Dominičiným vnímáním mnohovrstevnatého vzorce odpovědnosti lidských činů, které později vyústily v organizaci společnosti, což vyvolalo různé úrovně interpretace.

Dominika Trapp je mladá maďarská umělkyně a kurátorka, jejíž nedávný výzkum se zaměřuje na výzkum orthorexie nervosa a kulturně-historických aspektů různých poruch příjmu potravy, které ženy mohou zažívat. Ve svém posledním projektu také zkoumala roli žen v maďarské folklorní / rolnické kultuře a její kritickou interpretaci v tradicionalismu a nacionalismu. Ve svojí výstavě v Karlin Studios nicméně Dominika Trapp zkoumá především vlastní zkušenosti, spíše než kontroverzní a intuitivní myšlení o feministických teoriích. Využívá obraz jako vrcholné médium somatického zážitku a vnímá hlubokou potřebu uzdravení pomocí síly interpretace a opětovného přivlastnění si těla.

Reflexe Dominiky Trapp i Hannah Arendt nejsou přípravou na žádnou diskusi, jejich účelem není budování většiny. Jsou součástí konverzace, která se vyznačuje otevřeností a zapojením do společného prostoru porozumění. Žádné hádky mezi hotovými nápady, žádná dialektika, spíše sbírka zkušeností, a v případě Dominiky Trapp, výzkum „tělesné pravdy“.

kurátorka: Caroline Krzyszton