Dioptrie Medúsy

Letošní ročník Mikulovského výtvarného sympozia “dílna“, jehož 28. ročník probíhal v době od 10. 7. do 7. 8. 2021, kdy byl slavnostně ukončen, připomene až do 31. 10. 2021 výstava MVS “dílna“ 2021 s názvem Dioptrie Medúsy.

Kurátor Jiří Černický do svého týmu pozval tyto umělkyně – Julii Béna z Francie, Emőke Vargovou ze Slovenska, Michaelu Černickou, Zdenu Kolečkovou a Kláru Čermákovou. Z USA přiletěla také fotografka Marie Tomanová, mikulovská rodačka žijící v New Yorku v USA. Tým doplnila teoretička umění Martina Pachmanová a technickou asistentkou se stala studentka Adéla Strnadová.

„7“

Sedm výrazných ženských uměleckých osobností různých generací, odlišných uměleckých přístupů a rozmanitých životních a profesních zkušeností. Vystavené práce těchto, převážně intermediálně orientovaných umělkyň ale mají ledacos společného. Spojuje je zájem o genius loci místa, v němž posledních pět týdnů pracovaly – zájem o jeho kulturní, politickou i intimní historii a současnost, o jeho živé i mrtvé, známé i bezejmenné protagonist(k)y a jejich dramatické, mytizované anebo zcela obyčejné příběhy a v neposlední řadě o jeho osobitou vizuální podobu. To se může týkat jak ztráty a znovunalezení domova či oživování přetrhaných rodinných pout, tak tematizace a parafrázování živého odkazu památek a rituálů a ideových či mocenských koncepcí, které jsou s nimi spjaty. (Tento dialog s minulostí je zvláště markantní s ohledem na renesančně-barokní podobu mikulovského zámku a na místní rozsáhlé sbírky uměleckých a historických artefaktů nejrůznější provenience – obrazů, knih, oděvů, textilií, keramiky, paleontologických nálezů, fotografií, liturgických předmětů.) Umělkyně však spojuje také potřeba rehabilitovat rukodělnou tradici a s ní i haptickou a tělesnou zkušenost; objevovat nové postupy na hranici umění a vědeckého experimentu, které aktivizují mnohasmyslové vnímání a nabourávají dualitu mysl-tělo (stejně jako hierarchii uměleckých žánrů, technik a disciplín vycházející často z genderových předsudků a stereotypů); a – v neposlední řadě – uchopovat výstavní prostor nikoli jako galerii, ale spíše jako žitý a živý environment, jako jeviště i hlediště, jako místo dění a horizontální komunikace mezi sebou, s diváky i se svými bližními. 

(Martina Pachmanová, teoretička ročníku)