Dialog sil Elsi a Františka Kynclových

Výstava Elsi a Františka Kynclových Dialog sil čekala na svůj „nový život“ tři roky. Mezitím zemřel Pavel Vašíček, který výstavu v Topičově salonu uspořádal. S dětským úžasem tehdy sledoval hlavně ty závěsné Kynclovy prostorové struktury, jak se chvěním vzduchu ladně otáčejí (nafotili jsme je pro Vás proto kol dokola). Elsi Kynclové mezitím zeslábl zrak, ale schopnost vnitřního vidění světa a umění ve zvláštní barvitosti, pestrosti tvarů až k detailu jí zůstala stejně silná jako mysl, otevřená a veselá. Mezitím jsme si také připomněli nedožité osmdesáté narozeniny Františka Kyncla.

Kynclovy subtilní struktury odkrývají geometrickou sílu základu a podstaty vesmíru. František nebyl matematik. Matematika "byla v něm" – podobně jako včely intuitivně stavějí svoje plástve, slepoval bambusové špejle epoxidem a ony elegantně rostly jako stromy, souměrně i pokřiveně, pod vlivem dechu krajiny. (Představte si jeho výstavu třeba v zahradě!) Vedle živých Františkových struktur vystavuje Elsi svůj cyklus Tance smrti čili Totentanz. Natěsno se vlní černé čáry s těmi bílými, marně popadají dech. 

Z Kynclova rukopisu si můžete přečíst dopis zesnulému příteli a výtvarníkovi Marianu Boguszovi nebo si poslechnout pořad Karla Oujezdského, který je postaven na dlouhém rozhovoru s Františkem. Doporučuji také Kynclův text Cesta tam a zase zpátky o jízdě vlakem s Josefem Beuysem. Při ní dojde na  příhodu o Františkově otci, který za protektorátu na pardubickém letišti kosil trávu. Tam ho jednou přišel zkontrolovat voják Luftwaffe Beuys, dali se spolu do řeči ačkoli to měli oba zakázáno a, jak se Beuys později svěřil, ten rozhovor, měl zásadní význam – Beuyse kvůli němu za trest převeleli na východní frontu. Možná proto přežil válku.