David Vojtuš: LPDE – ink
" Brilantní kreslíř a ilustrátor, který určitě i vlivem školení u Borise Jirků, ekvilibristicky ovládá rozličné finesy užití čar a skvrn vytvářených tuší a rozličnými variantami jejího rozmývání a rozlévání, v posledních několika málo měsících prochází zásadní iniciační fází své tvorby, jež značí radikální proměnu způsobu autorského vyjadřování. Divácky přitažlivou zobrazivou narativnost odkazující až kamsi k japonské kaligrafii (ne nadarmo se motivy staly postavy samurajů) nechal daleko za sebou, chvíli pak hledal možnosti vyjádření v plochách abstraktně-lyricky promísených monochromních tušových skvrn s mnohdy až explicitním erotickým vyzněním, aby v poměrně nedávné době dospěl k další a prozatím nejradikálnější redukci a konceptualizaci užívaných výrazových prostředků. Vydal se na cestu, kterou pravděpodobně nebudou lemovat davy obdivovatelů, která je ale fascinující přísností svého vymezení i potenciálem jejích možných vyústění. Tam, kde už dříve bylo přítomno barevné omezení určené tuší a různými stupni jejího naředění, nastala postupně další asketická fáze – svůj rukopis, definovaný primárně dotekem štětce vedeného rukou v přímém kontaktu s papírovou plochou, pro tuto chvíli odmítl a nově jej zacílil k výrazně vyšší objektivizaci – tuš podle předem definovaných scénářů nanáší, rozlévá či stříká na plochy tak, aby její dopad či dotek s nosnou plochou byl výsledkem, který je určen právě jen vztahem mezi barvou a plochou bez autorovy snahy tento vztah nějak esteticky ovlivňovat či určovat.
Ve své nejnovější velkoformátové sérii (2×1,5 m, transparentní folie na dřevěném blind rámu) dospěl David Vojtuš do jakéhosi nulového bodu kresby – ten je fakticky u každé kresebné linie tvořen právě oním okamžikem, kdy se barva dotkne plochy a vytvoří jedinečný barevný bod individualizovaný svým okrajem a výslednou sytostí. Autor ale zkoumá další aspekt tohoto nulového stavu – je to právě toto místo doteku, které je zásadní a konstitutivní pro kresebný i jakýkoli jiný rukopis. Každý zná jeho povrch, na něj se soustředí a vnímá ho jako pravého nositele významu, co a jak se ale odehrává pod ním? Jak vypadá skutečné místo doteku, které umožňuje významu, aby byl viděn a příběhu, aby byl čten? Jak toto místo doteku ukázat? Právě k tomu využil David Vojtuš transparentních igelitových folií, jejichž název LDPE (Low Density Polyethylene/Polyethylen s nízkou hustotou) se stal součástí názvu, jehož další součásti jsou pokračující definicí aktuálních Vojtušových průzkumů: spojovník symbolizuje koncept kresby (fixace bodu na podložce) a slovo „ink“ pak tuš nebo právě bod.
A fascinující průzkumná cesta pokračuje dál. Proč by vlastně měla tuš na ploše zaschnout? Není možné vztah mezi těmito dvěma entitami (tj. barvou a plochou) podrobit dalšímu zkoumání tím, že jejich vztah nebude uzavřen a definován mez možnosti změny vzájemných vztahů a pozic? Ve svých nejaktuálnějších realizacích lije různě naředěnou tuš do transparentních igelitových sáčků, které pak klade volně na horizontální plochu – výsledkem je jakási proměnlivá mozaikovitá skladba, která se proměňuje tím, jak se jí divák dotýká. Tam, kde v umění dominuje přísný racionální rozvrh, přistupuje k němu poznenáhlu náhoda a potenciální výzva k divákovi, aby se zapojil, aby si hrál. O co se tím autor snaží? Možná právě jen o to, aby ty malé, zdánlivě nepodstatné a přehlížené skutečnosti našeho života, mohly se stát čímsi stejně významným jako konečné pravdy o člověku."
Martin Mikolášek
