Aktuálně pětidílná video-série Daniela Nováčka Rekonstrukce vzniká průběžně od roku 2018. Ústředním motivem je hledání štěstí v mechanizovaném, přes protokoly řízeném, algoritmizovaném světě. Jednotlivé snímky rekonstruují autorovy zážitky nebo zážitky jeho blízkého okolí. Osobní perspektiva je tedy východiskem pro širší politicko-sociální témata. Jde tak o generační výpověď zabývající se důležitými aspekty, které definují vidění generace, jíž je autor součástí.

  

V Rekonstrukci č. 6 se autor na základě dvou, tentokrát záměrně obecněji pojatých příběhů zabývá otázkou, jak mohou být prezentované audiovizuálními prostředky dominantním projevem i podnětem k uvažování o současných podobách světa a jeho možném vývoji. Dílo je založené na předpokladu, že nástroje na vyprávění příběhů jsou silně provázány s konkrétními ideologickými koncepty, a nejsou tak vhodné pro prezentaci jiných světů (a s nimi spojeného imaginativního myšlení). Jsou většinou potvrzením principů a myšlenek, ve kterých tato pravidla vznikají, tedy silně akcentují nikdy nekončící růst, který odráží současnou konfiguraci našeho světa založeného na nekonečném přílivu mediálních a technologických novinek, růstu HDP a zvyšující se produktivitě. Samotný základ toho, co chápeme jako příběh, už totiž obsahuje konkrétní názor na svět.

  

Jedním ze základních předmětů filozofie je proměna jazyka, skrze kterou dochází k proměně myšlení, a tedy reálnému dopadu na svět. Aktivizační potenciál narativních audiovizuálních děl tak nespočívá pouze v obsahu jimi prezentovaných příběhů, ale v neopomenutelné míře také ve způsobech, jakými jsou nám tyto příběhy vyprávěny. Pokud si chceme umět představit možné budoucnosti našeho světa (jako je v tomto případě budoucnost nerůstová), nezanedbatelným předpokladem pro možnost takovéto imaginace je schopnost naučit se vyprávět příběhy, které nebudou založené na nekonečném růstu a neustálé transformaci.

  

kurátorka: Helena Todorová