Daniel Fischer – Kódy a vrstevnice

Slovenský literární vědec a filosof Peter Zajac použil kdysi – ve snaze reflektovat tvorbu Daniela Fischera – spojení osvobozující touha po hloubce. Opakovaně se mi vrací na mysl už delší dobu. Osvobozující-touha-po-hloubce. Intuitivně je hloubka něčím, co spíše děsí, přinejmenším vzbuzuje úžas. Se Zajacem ale souhlasím – pamatuji si totiž ještě stále, jaký dojem na mne udělaly Fischerovy tisky z první poloviny 80. let, které jsou uloženy ve sbírkách Muzea umění Olomouc a tvoří součást Středoevropského fóra. Altamira, Obrazobáseň a Dve zobrazenia (Relativizace) sdílejí snahu o obsažení odlišných vrstev času, prostoru i významu – a vzbuzující přitom tichý úžas. Tak jednoduché a přitom masivní svědectví o sounáležitosti je k vidění málokdy.

Daniel Fischer je jednou z výrazných osobností slovenské neoavantgardní umělecké scény, jejíž život i působení byly výrazně ovlivněny politickým režimem, který ve střední Evropě vládl do roku 1989. Porevoluční doba jí umožnila rozevřít křídla a objevit svět – respektive tomuto světu nabídla přístup k ní. To, do jaké míry se předpoklady obojího naplnily, je záležitostí jiné úvahy. Ačkoli lze v posledních letech – díky většímu časovému odstupu, také ale probíhající válce mezi Ukrajinou a Ruskem – pozorovat zvýšený zájem o tento region, je možné, že se jedná o jeho poslední vzedmutí před tím, než se definitivně rozplyne v globálním spektru Západu. Je-li však řeč o „osvobozující touze“, není možné tyto souvislosti jednoduše pominout – slovenská kulturní elita byla a je dlouhodobě nepočetná a autoři typu Daniela Fischera tvoří její podstatnou, možná dokonce formativní část. Přece jen, jsou to oni, kteří vytvářejí obraz světa, v němž většinová populace žije. Ta o něm sice může mít své vlastní představy, může s ním být po svém více či méně spojena (a spokojena), jednou z rolí umění je nicméně poukazovat specificky na místa problematická, konfliktní či přímo bolestná. A právě tato pozice Fischerovi v posledních letech přináleží. 

Vypovídají o tom cykly (sebe)portétů, v nichž se i nadále opírá o bravurní práci s médiem, malbou a fotografií, respektive s krajinou jako přirozenou limitou veškerého lidského konání, zároveň se ale obrací k momentům ryze aktuálním a hlavně – k lidem, jejichž odkaz takový je. Ať už jde o Jána Langoše či Jána Kuciaka, o autorovu maminku nebo některého z blízkých přátel, hloubka jejich mysli, jejich lidství, se ve vrstevnaté vizualitě obrazu stává jednou z překvapivě pevných a bezpečných rovin ve všech smyslech slova plynoucí a nestálé moderní ontologie. 

Dnešní filosofie bytí je bezezbytku relační – nejde snad (ještě) o nový universalismus (k němuž bych se značnou ochotou směřovala já osobně), zájem o souvztažné vnímání sebe a celku světa, také ale tohoto času a časů jemu předcházejících i potenciálně následujících, vzrůstá. Výsledkem je ona na počátku zmiňovaná „hloubka, která osvobozuje“, respektive touha po ní. Osvobozuje nás víra, že to, co pominulo, je stále přítomno, že zachovává svůj étos a kvalitu navzdory času, který uplývá, a změnám, jež tento posun indikuje. 

Jak spolu v tomto kontextu souzní intelektuálně i fyzicky náročná technologie malby, jíž je Fischer skutečně pověstný? Schopnost konceptuálně ovládnout dvojí médium, dvojí sémantiku, dvojí estetiku s cílem uvést je nikoli ke kompromisní syntéze, ale vysoce kontrastní kooperaci? Nijak překvapivě se v tomto hledu obracím k jednomu ze středoevropských poutníků, Vílému Flusserovi. Jak ve svém tažení za filosofii fotografie napsal: „Obrazy jsou plochy, které mají význam. Poukazují – většinou – na něco v časoprostoru ‚tam venku‘, co nám mají jako abstrakce učinit představitelným. Tuto specifickou schopnost abstrahovat plochy z časoprostoru a znovu je do časoprostoru promítat nazvěme ‚imaginací‘.” Obrazy jsou komplexy symbolů, které „nabízejí prostor interpretaci“. Časovou dimenzi jim dává „putující oko“, stávají se „věčným návratem téhož“, přičemž však jsou jednotlivé prvky obrazu při jeho „čtení“ vkládány do odlišných souvislostí a vždy nových významových vazeb. Obraz je časoprostorem mýtu, je magií, řezem a uzlem zároveň, zároveň označuje a je označovaným. Emoce, které v nás vzbuzuje, mají kognitivní základ, učí nás, vedou k porozumění. A logika zobrazení pak – naopak – nabízí cestu smyslové synestesie. To, co se jeví, co operuje vizuálními nástroji, promlouvá formou, je ve skutečnosti dáno řádem, opírajícím se o vlastní, biologicky dané komponenty přirozeného světa. 

Obrazy jsou zde proto, aby nás světem vedly, aby jej pro nás interpretovaly. Byť na tuto jejich původní roli zapomínáme, přičemž nás matou sekundárně vzniklé texty, respektive obrazy technické, „abstrakce třetího stupně“, pojmy, ne fenomény, a necháváme se unášet nikoli imaginací, ale halucinací, zůstává v nich stále obsažena – nejen implicitně, explicitně. Daniel Fischer ukazuje, že to, co se dlouhodobě jeví jako problém této kultury, její neschopnost „jít do hloubky“, respektive ochota ji vyměnit za pouhé zdání, nemusí být fatální „chybou programu“. Budeme-li obraz chápat jako komplexní architekturu primární v tom smyslu, že je schopna pojmout vše ostatní, přičemž její identita, v to počítáno identitu textu i technického obrazu, zůstává zachována, existuje snad stále naděje, že linearitu a výlučnost vlastního uvažování překonáme – a otevřeme se ontologii, která bude paralelní, relační a permanentně vyjednávaná, ne však banální.

Co vám to připomíná? Jistěže, trendy pojmy typu „performativní obrat“ a „odolnost“, jichž je veřejný prostor plný. A je to tak správně. Jakkoli se totiž respektované osobnosti typu Daniela Fischera jeví skálopevně a neochvějně, představme si je na chvíli v krajině Podunají, mezi rozvodněnými rameny řeky, pod nízkými větvemi stromů, při rychlé bouřce, snažící se prodrat porostem s rozmalovaným obrazem v napjatých pažích. Performance života, unavená, promoklá – a naplněná.

Daniel Fischer (*1950), vystudoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (1968–1974, prof. Matejka). V roce 1992 byl jmenován profesorem malířství. Mezi lety 1990–2017 byl vedoucím ateliéru na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Jako hostující profesor působil v USA (University of Tennessee, Knoxville, 1993; University of Pennsylvania, Slippery Rock, 1994; Rhode Island School of Design, 1998). Byl či je členem Rady Státního fondu kultury Pro Slovakia, předsednictva Rady vysokých škol, ředitelem mezinárodní výstavy studentů uměleckých škol IstroArt Biennial v Bratislavě (1996), předsedou poroty výstavy – trienále Současná slovenská grafika (1998) ad. Je členem Združenia A-R (Advance-Retard).

kurátorka: Barbora Kundračíková