Cožpak se pod stolem, který nás dělí, nedržíme všichni tajně za ruce?

Stoly bývají různé: jídelní, pracovní, psací, konferenční… Činnosti, kterým slouží odlišné typy stolů, mají něco společného: jsou to sociálně kodifikované tělesné úkony. Musíme se jim učit a také umět poznat patřičnou činnost, ke které je daný stůl určen. Tyto úkony jsou vykonávány na stole nebo aspoň nad ním. Stůl tedy tvoří jakousi platformu, která zakládá společensky přijatelné užití těla.
To, co se odehrává na stole, se děje na horní ploše jeho desky. Stůl je vlastně právě tato rovina. To znamená, že všechny věci na stole si jsou v zásadě rovné. Jistě – některé jsou dražší, jiné zase užitečnější, některé právě používáme, jiné zrovna nepotřebujeme – podstatné ale je, že všechny tyto věci jsou vzájemně souměřitelné, mohou spolu vstupovat do vztahů, mohou si vyměňovat místa, mají právo zabírat prostor na ploše stolu. Smést něco se stolu znamená provést totální likvidaci.

O tom, co jsme shodili ze stolu, už nemůže být řeči. Stůl vůbec zásadně souvisí s řečí, a to s řečí komunikativní, rozumnou – takovou, která není autistickou samomluvou. Tuto řeč provozujeme, když se scházíme u stolu ke společnému posezení, ale také když na něm píšeme, tedy vytváříme obecně srozumitelné sdělení v souladu s naučenými pravopisnými normami. Stůl je tedy základnou pro užití těla (hlasového ústrojí a rukou) k vytváření a sdělování smyslu.
Jednotlivé činnosti a věci mají na stole svá místa podle účelů, kterým slouží, a míry své důležitosti. U psacích a pracovních stolů rozlišujeme pracovní plochu uprostřed a odkládací plochu po stranách. Ve středu jídelního stolu se nacházejí mísy s pokrmy pro všechny, zatímco po okrajích jsou rozmístěny talíře a jídelní příbory jednotlivých stolovníků. Plocha stolu je tedy rozparcelována na místa odpovídající různým funkcím. Můžeme zde rozlišit prostory pro společné a soukromé, používané a nepoužívané, moje a tvoje. Plocha stolu je tabulkou či mřížkou, jež vymezuje postavení jednotlivých buněk v rámci celku a ve vztahu k ostatním buňkám.
Rozsah a vzájemné postavení jednotlivých parcel na ploše stolu se mohou měnit. Dochází k neustálému přemísťování věcí mezi místy a k přerozdělování míst mezi osobami. Stůl je společnou platformou, na níž se odehrávají přesuny moci. To je obzvlášť zjevné při stolních hrách, ale také u jednacích stolů.

Bylo řečeno, že stůl tvoří platformu pro to, co je na nebo nad ním. Strukturuje viditelné tím, že vymezuje vzájemnou polohu a funkci jeho prvků. Jak se to ale má s tím, co je pod stolem, co je neviditelné? Bez temného prostoru pod sebou se žádná deska stolu neobejde. Zároveň s tím, jak zakládá to, co je zjevné, srozumitelné, strukturované, sociálně přijatelné, utváří i jeho opak – skryté, neprůhledné, neuspořádané, antisociální. Deska stolu nás chrání před touto temnou oblastí, zabraňuje jejímu vpádu do našeho uspořádaného prostoru, chrání naše oči před otřesným setkáním s ní. Současně s tím jí ale také umožňuje, aby ve skrytu volně bujela podle vlastních motivů, které nejsou nijak uspořádány a zacíleny – alespoň ne způsobem, který by byl zjevný a srozumitelný pro nás.

V umění existovaly tendence, které se pokoušely využít tvořivý a imaginativní potenciál temné oblasti pod stolem. Mluvčí těchto tendencí vybízeli ke vzpouře proti dusivé kultuře. Artikulovanou řečí mluvili ve prospěch němého těla, které zezdola tlačilo na desku stolu, kývalo s ní, cpalo se na její povrch skrze všelijaké trhliny. Toto úsilí proniknout na druhou stranu hranice ovšem může trvat pouze do té doby, dokud existuje hranice. Transgrese tak nachází svůj smysl v permanentním kontaktu s hranicí, v jejím posouvání a testování. V zájmu těla není shodit desku stolu, ale ustavičně se o ní třít.
Dolní, temná strana stolní desky dobře ví, že její volnost dělat to, co odporuje zákonům horní strany, je přímo úměrná skrytosti, kterou jí deska stolu zaručuje. Proto se snaží důkladně zamaskovat škvíry, kterými proklouzává nahoru. Zločin neusiluje o transgresi, naopak je v jeho zájmu fixovat hranici, která ho dělí od spořádaného světa. Nejde mu o to měnit zákony, ale uniknout z jejich dosahu, uchránit před nimi svůj prostor, kde je naprostým suverénem.
Existuje ale také zločiny, jejichž pachatelé po sobě záměrně zanechávají stopy. Vysílají vzkazy, a přitom unikají dopadení. Chtějí být zjevní a skrytí zároveň. Tito delikventi nemají daleko k umělcům usilujícím o transgresi, protože je také motivuje k činu samotná hranice.

Pod stolem si podávají ruce spiklenci, kteří se společně podílejí na zločinu. Toto podání stvrzuje spříznění ve vině, oboustranný zájem zůstat ve skrytu. Avšak koho vlastně chceme obelstít, pokud v tom jedeme všichni?

Václav Magid