Co-Extensive

Mezinárodní skupinová výstava Co-Extensive v Galerii Rudolfinum vychází především ze dvou momentů: prvním je konstatování, že obrazy (v širokém slova smyslu od tisíců snímků, které má každý v telefonu, přes sociální sítě po umělecká díla) tvoří trvalou součást každodenní zkušenosti světa. Všudypřítomnost zobrazení má řadu důsledků, jež nelze vždy snadno dohlédnout. Mezi ty klíčové patří zplošťování zkušenosti světa a dominanci iluze ve sdíleném prostoru. Zobrazování s sebou nese velkou otevřenost k upravování a manipulaci, a tak to, co často vypadá jako přesná reprezentace skutečnosti, nemusí odkazovat k ničemu reálnému. Skutečnost je překrývána zobrazováním, začasté fikcí, a není snadné se k ní dobrat.

Druhý moment je zakotven v akademické perspektivě. Jedním z prvních podnětů pro výstavu byla uměleckohistorická otázka, jak a co zůstává v současném umění živé z odkazu širšího okruhu umění, které se pro zjednodušení běžně označuje jako minimalismus. Odpověď sleduje rozvíjení forem obrazů v trhlině mezi skutečností a iluzí. Zde je narušen téměř automatický předpoklad autonomního prostoru obrazu. Díla – zrcadlově tomuto narušení – naznačují nekonečnost vztahového rámce. V tomto dění se ukazuje vždy něco skutečného: určujícím momentem výstavy je prolínání obrazového a skutečného prostoru. Představená umělecká díla tematizují rozličné roviny a úrovně vnímání prostoru, v němž se obvyklé protiklady otevřené/uzavřené, blízké/daleké, ploché/hluboké dějí najednou. Obrazy se tím staví do dvojznačné situace: být obrazem a současně utvářet zkušenost prostoru.

Obrazy na výstavě se tak stávají prostorem a prostor se stává v některých případech obrazem. Nebo přesněji: některé přítomné obrazy dávají zkušenost prostoru a některá díla naopak prostor přetvářejí v obraz, obojí však za předpokladu ustavování hranic a jejich přechodů. Nikdy tak nejde o neutrální prázdno a neúčastnou rozprostraněnost. Znatelné je dění kontinuity a momenty prolínání, jichž je divák součástí. V nich se ukazují jak samostatná díla, tak vztahy mezi nimi a celkově výstava cílí na vytvoření komplexní situace s rozvinutými podobami zkušenosti místa a prostoru. Lze se tu pouštět do nekonečných hlubin hladiny v díle Ann Veronicy Janssens a Michała Budného, nebo nahlížet skrze povrch prostoru v objektu Larryho Bella a obrazech Jaromíra Novotného. V dílech Marion Baruch a Simona Calleryho divák naráží na neoddělitelnost skutečného prostoru a prostoru obrazu. Motivy skutečného i obrazového vrstvení rozvíjí Robert Šalanda svými lehce absurdními kompozicemi. Vstupovat do obrazu s ostrými i jemnými přechody hranic umožňují instalace Anthony McCalla a Angely Bulloch.

kurátor: Filip Šenk