Chodské nálady

Když před několika lety Václav Sika vystavil své abstraktní práce v České Bříze (Galerie Sam83, 2009) a v Plzni (Galerie Jiřího Trnky, 2010), vyjadřovaly vyhraněně minimalistickou, barevnou instalaci základních geometrických prvků v prostoru. Jakoby ztratily své původní specifikum hravého ornamentu v malbě, ukotvující v pestrých abstraktních strukturách přírodní, převážně rostlinné motivy. Dnes o tomto období autor říká, že měl pocit ukončení jedné vývojové řady a námětově i formálně se vyčerpal, dokonce natolik, že podlehl psychóze „depkózních nálad“. Pak se rozpomněl, že v letech 2000 a 2001 maloval cyklus realistických krajin u příležitosti letních škol ve francouzské Provence a při této práci si duševně odpočinul. Začal tedy kreslit a malovat pro změnu zase figurálně, cyklus, který portrétuje Chody a Chodky, globálně vizuální ráz chodského regionu.
Zrodilo se 20 vystavených olejomaleb v jednotném formátu 120 x 100 cm na výšku a na šířku, pochopitelně i z důvodu, že autor s bydlištěm v Kdyni a pracovištěm v Domažlicích, zasvětil svůj život Chodsku. Získal oprávněný pocit, že historické Chodsko už dnes odchází – existuje snad ještě pár starších žen, které nosí chodský kroj, ale až ze světa odejdou, mladí oblečou kroj jen při zvláštních příležitostech. Muži ho přestali nosit už ve dvacátých letech minulého století, možná dřív. Tak musela vzniknout série krojovaných portrétů určitých osob, jež pro Chodsko se ještě dnes angažují a sloužily malíři jako modely ve vzpřímeném postoji jako u fotografa, aby obraz působil dojmem dokumentu. Série těchto maleb byla doplněna i portréty mladých, kteří kroj už dnes neoblékají, někteří si dokonce neoblékli vůbec nic. Takový mužský akt však postál modelem i u typického chodského stolu, jenž byl v kraji vždy nejdůležitější součástí vybavení statku a při požáru se vynášel ven jako první.
Koncepce obrazů zachovává detailní prokreslení ornamentu na straně jedné a hladké barevné plochy na straně druhé. Obrazy zahrnují také pečlivý průzkum rostlin a květin, jež od zárodečného semene přes klíčení, pučení, rozkvět a plod symbolizují plynulost přerodu života, v pulzujícím přírodním rytmu času. Základní inspirace z kontaktu s přírodou se proměnila v konfiguraci, jež si zachovává vlastní barevnou skladbu, linearitu a koncepční řád, ve vazbě abstrakce s figurálně vyjádřeným přírodním a folklórním odkazem. Autor nadále připouští opětný odklon od figurace ve prospěch rozvoje vztahových her s abstrakcí, i v souvztažnosti historie se současností.

Vlasta Čiháková Noshiro