Československá astrofotografie

Fascinace noční oblohou je pravděpodobně starší než lidstvo samo. Za určitých předpokladů by dokonce bylo možné tvrdit, že fotografie noční oblohy jsou starší než fotografie (Louis Daguerre prý pořídil snímky noční oblohy ještě před oficiálním vyhlášením vynálezu). Romantickou představu o pohledu na noční nebe nepříjemně narušují satelity, kterých v posledních letech výrazně přibylo, a upozorňují nás na současnou realitu. Stejně tak nás mohou znepokojovat informace o zážitkových výletech do stavu beztíže nebo o plánovaném odsunu těžkého průmyslu za hranice naší planety. Pokud tedy chceme dnes objevovat vesmír, a nedělat to jako nejbohatší miliardáři, kteří už pracují na tom, jak vesmír vytěžit, když už jim je Země malá, budeme se nejprve muset vrátit zpátky na zem.

Československá astrofotografie obrací pozornost k samotnému pozorovateli. Spíš než jako prostor určený k dobývání, je vesmír výzvou k soustředění. Vesmír v této perspektivě nevidíme z dálky, ale stává se naší tělesnou zkušeností s vlastní historií a konkrétním geografickým ukotvením. Vladimír Remek, první a jediný Čechoslovák ve vesmíru, je na fotografiích Jiřího Kruliše z archivu ČTK, které jsou ve výstavě prezentovány, zachycen nikoli v pozici dobyvatele, ale při tréninku v sovětském hvězdném městečku. Serigrafie Stana Filka zhmotňuje ve výstavě tenzi mezi východem a západem, realitu, která provázela dobývání vesmíru v druhé polovině dvacátého století.

Divokou privatizaci devadesátých let využil ve svém díle jako paralelu k současným vesmírným podnikatelským imaginacím Zbyněk Baladrán. Fotografický diptych Michala Kerna připomíná, že ať už chodíme po zemi nebo po měsíci, všude za sebou zanecháváme stopy. Na proměny naší perspektivy v čase poukazuje Katarína Poliačiková, která svou instalaci sestavila z pohledů do vesmíru ze slovenské astronomické publikace z osmdesátých let a z identických pohledů z archivu NASA z roku 2013.

Jestli z naší civilizace něco přežije, jestli něco přežije z téhle výstavy, tak to bude keramika, v tomto případě keramika Štěpánky Sigmundové, která dává velkolepým kosmickým programům lidský rozměr. Práce Rudolfa Sikory v souladu s teorií antropického principu formulovanou v sedmdesátých letech 20. století artikulují pozici pozorovatele a kladou otázky související s pozicí člověka ve vesmíru: Odkud přicházíme? Kde jsme? Kam jdeme? Je vesmír v nás? Stejně jako Sikoru ve své době ovlivnilo setkání s astronomem Jiřím Grygarem, Richard Loskot k práci na své nedávno publikované knize pozval jako hosta kvantového fyzika Jana Raka. Richardova instalace ve sklepním prostoru galerie nabízí fyzický prožitek fotografického vesmíru, vytvořeného za pomoci kyanotypie. Každému, každému, kdo chce, zprostředkovává zcela konkrétní, přítomné teď a tady, nejlepší ze všech možných, protože žádné jiné v tu chvíli neexistuje.

kurátorka: Hana Buddeus