Centrala – Weathering: Chronobiological Architecture and Handing Over Control

Do budov se zaznamenávají atmosférické jevy. Navrhování architektury tak, aby mohla stárnout vlivem počasí, představuje estetický odklon od iluze setrvalé novosti a věčné sterility moderních materiálů. Místa, která čelí povětrnostním vlivům, stírají předěl mezi exteriérem a interiérem. Vznikají bubliny a otevírají se póry a trhliny, v nichž se hromadí drobná drť, jemná odumřelá organická hmota přinášená větrem a deštěm. S tímto sedimentem přichází spontánně vyrůstající zeleň, usazují se větrem přenášené organismy a po nerovnostech šplhají různí živočichové. Vznikají doupata, dutiny, kokony i hnízda, tedy nová mikroprostředí. Vlivy počasí vymaňují stavby z naší iluzorní kontroly a pomáhají jim naladit se na rytmus přírody.

Małgorzata Kuciewicz a Simone De Iacobis z ateliéru Centrala věří v chronobiologickou architekturu, tedy v její biologické rytmy, architekturu, jež vytváří a posiluje pocit, že jsme součástí rytmu dne a noci, ročních období a dalších planetárních a povětrnostních jevů. Nevnímají proto vliv počasí jako degeneraci, ale jako počátek regenerace, jako návrat hmoty zpátky do koloběhu života.

V galerii VI PER představí výsledky své nedávné práce. Zkoumají v ní nástroje architektury, které mohou sloužit chápání a navrhování různých mikroklimat. Táží se po naší otevřenosti vůči nepohodlí. Propátrávají lingvistické a formální bohatství mokřadů, dávný, ale zapomenutý vztah architektury a vodního rostlinstva i potenciál, který se skrývá v opuštění vitruviánského principu firmitas (trvanlivost) a odpoutání architektury od pevných a ustálených základů.

Centrala je varšavský architektonický výzkumný ateliér, který se zabývá reinterpretacemi a prostorovými intervencemi zaměřenými na obnovu jazyka architektury. Ve svých projektech se zaměřují na vztah mezi architekturou a přírodními jevy, přistupují k architektuře jako k procesu; za stavební materiál považují gravitaci, koloběh vody a atmosférické a astronomické jevy. Centrala se zajímá o paměť a materialitu architektury a podněcuje veřejnou debatu o ochraně poválečného architektonického dědictví. Učí se z odkazu varšavských architektů (včetně Zofie a Oskara Hansenových, Violy a Jacka Damięckých nebo Aliny Scholtz) a obnovuje zapomenuté architektonické znalosti: postupy polských výstavních návrhů 50. a 60. let, společný slovník poválečného modernismu nebo využití vodního rostlinstva v architektuře.

kurátorka: Aleksandra Kędziorek