Název výstavy Pylon v sobě spojuje starořecké označení vstupu do chrámu se současným anglickým slovem pro stožár elektrického vedení. Estetika opírající se o citace klasických historických vzorů a metod, tvoří spolu s technickými referencemi v podobě pneumatik, hadic a ostrých svařovaných tvarů tvůrčí osu práce Céline Struger. Ta ve svých objektech a instalacích úvodní sémantický protiklad ahistoricky staví na jednu rovinu pomocí jakési patiny civilizačního úpadku. Z antických figur zůstaly jen fragmenty tváří, evokující posmrtné masky, tlakem staletí a materiálu spojené s ptačími kostmi, hliněnými střepy i dalšími ostatky v kolážovité slepence. Voda v geometrických tvarech je temná, kovové díly reznou, montážní pěna protéká a trouchniví.

  

Kromě této průvodní linky, čerpající z antické mytologie i středověkého sochařství, je hlavní referencí na pylony egyptských chrámových komplexů podlahová instalace, sestávající z modrého pigmentu a úryvku básně od amerického spisovatele, básníka a skladatele Ishmaela Reeda I Am a Cowboy in the Boat of Ra z roku 1938, jejíž verše pro Céline z angličtiny do staroegyptštiny a hieroglyfů přeložila a přepsala egyptoložka Rita Lucarelli. Sluneční loď boha Ra je ústředním symbolem staroegyptské mytologie a prostředkem cesty boha Slunce po obloze a podsvětím. Koncept jeho každodenního vzkříšení je metaforou koloběhu života a smrti a zároveň posmrtného života. Víra v něj a veškerý z ní vyplývající známý kulkturní odkaz, byla svým způsobem „coping mechanismem“ se smrtelností člověka. Můžeme se ke starověkým způsobům truchlení a vyrovnávání se se ztrátou blízkých nějakým způsobem vztáhnout, i přesto, že s lidskými ostatky zacházíme diametrálně jinak?

 

Céline se tématu smrtelnosti i ahistoričnosti koloběhu života ve výstavě dotýká velmi osobním způsobem – dvě DNA připomínající struktury, které se napínají mezi podlahou a stropem, jsou korunovány keramickými hlavami její babičky a maminky. Oproti očekávanému čtení patří hlava mladší dívky babičce a ta starší mamince – její dceři. Kromě toho, že se jim nedá upřít jakási věčná krása karyatid, jsou také rozdělenou ženskou verzí dvouhlavy boha Januse, symbolu přeměny a přechodu z minulosti do budoucnosti, z dětství do dospělosti.

  

Podsvětí našich měst obývají myši. Žijí na odvrácené straně našich každodenních životů a pravděpodobně o nás ví o dost víc než my o nich. Céline tématizuje naši povýšenou a marnou snahu ovládnout podsvětí (a smrt?) a ve výstavě používá pastičky na myši coby dírkové komory, pomocí kterých pořizuje jednoduché fotozáznamy prostoru.

  

Terapeutka a pedagožka Lois Tonkin, která dlouhodobě zkoumá způsoby, jakými truchlíme a vyrovnáváme se se ztrátou, ve svém článku Růst kolem žalu – jiný pohled na žal a zotavení popsala koncept, který vizualizuje ve třech situacích – nejprve žal beze zbytku naplňuje temnotou celý náš život (1) a ačkoliv očekáváme, že se zmírní, temnota ustoupí a bude zabírat už jen malou část (2), to se nikdy nestane. Naopak, hranice našeho bytí přeroste za temný žal, který stále naplňuje celý náš starý život (3). Takové místo průchodu, kterým se dostane světlo do temné komory a život najde cestu ven, můžeme nazvat pylonem.

  

– Reed, Ishmael, New and Collected Poems 1964–2007, Da Capo, 2007, ISBN-13 9781568583419.

– Tonkin, Lois, Growing Around Grief—Another Way of Looking at Grief and Recovery, Bereavement Care: Vol. 15, No. 1, pp. 10-10., 1996 [název přeložen do češtiny].