Burn, Baby, Burn

„Nejdůležitější je způsob, jakým procházíte ohněm.“ (Charles Bukowski)

Dle tzv. „ohňového trojúhelníku“ jsou k hoření zapotřebí tři podmínky: 1. hořlavá látka, 2. vzduch a 3. zápalná teplota. Stejně tak výstava Burn, Baby, Burn spoje v jeden žár plameny tři autorů z prostředí AVU – dvou malířů a jedné sochařky. Jedná se o egocentrický triumvirát odlišných individualit, společně tvořících akord komponovaný v těch nejnebezpečnějších klíčích a předznamenáních tak, jak by řekl Karel Hlaváček (b. Pozdě k ránu), jenž také básnil o černých delfínech zmírajících v ohni (b. Podmořské pralesy se ani nezachvěly). Žár a chlad, život a smrt, muž a žena – to vše jsou kontrapunkty, které můžeme v dynamické partituře výstavy na mnoha místech nalézt.

Martin Kolář ve svých dílech zachycuje oheň coby kulisu válečné apokalypsy, kdy se apatické lidstvo koupe v moři jaderných plamenů stejně bezstarostně jako biblická Zuzana v lázni. Roman Košťál ve stínadlech svých uhlových kreseb zpracovává melancholické podobenství popela a vyhoření, kdy po veškeré vášni zůstane pouze chladnoucí troud, jako když se po vysilujícím pohlavním aktu dostaví anemická dysforie. Sochy Moniky Havlíčkové pak kondenzují oheň ve hmotě (brnění), v těle (koně), a především v klíně (Frodit). Vzpomeňme na Duchampovo ready-made dílo L.H.O.O.Q., „elle a chaud au cul“, tedy „má mezi nohama oheň“.

Estétským, a zároveň fatalistickým symbolem je princip smrtelnosti prostupující expozici jako jemnohmotná materie kosmických neutrin procházejících hmotou. Kolář zobrazuje motivy napadení, zneužití a dehumanizace v konfrontaci s agresí, cynismem a blasfemickou ironií na straně druhé, kde smrt je pojímána jako dětská hra. Košťál do svých pláten inkorporuje chimérické přeludy mrtvých postav, a to zejména zesnulých herců z éry černobílého filmu, kdy každý obraz je nejen nostalgickou reminiscencí, ale i spiritistickou seancí. Havlíčková pak modeluje nezrozené eidosy zakleté ve sféře antifyzis, navždy pohřbené pod tekutými písky času. Tak blízko, a přesto tak bolestně daleko pozemskému bytí.

Terceto zde přítomných umělců však smrt poráží, a to skrze prométheovský oheň své tvorby, jako když kremační žár v indickém Váránasí vysvobozuje nesmrtelného ducha z karnálního vězení těla (soma sema). Plamen života jednou vyhasne, avšak plamen umění neuhasí nic – omnia mutantur, nihil interit.

kurátor: Kamil Princ

místo konání: Studio Moniky Havlíčkové, Jana Zajíce 32, ve vnitrobloku