Blue Light Tonite

Název fotografické výstavy a současně vycházející publikace je odvozen ze svého času frekventované esemesky “BL TONITE?“ (neboli „Dnes večer v Blue Lightu?“) mezi častými návštěvníky pražského baru Blue Light. V rámci projektu vznikla série fotografií jeho pravidelných návštěvníků, známějších i méně známých. Výstava v centru DOX představuje výběr 24 fotografií z celkového počtu 57 vydaných v knize. Snímky dokumentují magickou atmosféru baru na Malé Straně, v jehož hnědé malbě stěn a kleneb jsou vyškrábána jména návštěvníků uplynulých dvou desetiletí.

„Původní nápad vytvořit ateliérové portréty několika desítek kamarádů a známých, s nimiž se v baru potkáváme, záhy vystřídala myšlenka nafotit vše v reálném prostoru baru Blue Light bez přidaného osvětlení a většinou odpoledne před otevírací hodinou. Seznam portrétovaných vznikl sice rychle, ale časem se proměňoval. Mnohé z těch, které jsme zpočátku měli na „Blue Listu“, jsme z různých důvodů nakonec nevyfotili a naopak přibyli ti, s nimiž jsme původně vůbec nepočítali. Samozřejmě existuje celá řada těch, kteří by do tohoto výběru patřili, ale nám se je nepodařilo vyfotit – například rumunskou květinářku, která nosí do baru kytky snad patnáct let, provozovatele pražských restaurací Nielse Jebense, herce Jiřího Langmajera, pražského Kanaďana a autora knihy „Žízniví psi“ Glena Emeryho nebo Janku Kellerovou, s níž jsme byli minimálně třikrát domluveni a ani jednou to nedopadlo. Prostě jsme jednou museli s focením skončit. Při výběru bylo důležité, abychom se na portrétovaném člověku s fotografkou Alžbětou shodli. Tak se vedle sebe ocitli popelář Pepa, který patnáct let z baru vynáší odpadky, a třeba český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Fotografování probíhalo od jara do konce léta 2010 a znamenalo většinou velmi zábavné setkání s přáteli. Zpočátku šlo o fotky dokumentární, až jednou Jirka Macháček postavil na bar konstrukci z barových židlí, na které si lehl a začal olizovat žárovku barového osvětlení. To byl pro nás signál, abychom další portréty začali více stylizovat, někdy je i oblékat do kostýmu a maskovat. Výsledkem je různorodá směsice portrétů lidí, kteří se protnuli v čase a prostoru jednoho pražského baru. Některé fotky mají svůj příběh, jiné jsou založené na atmosféře či kouzlu okamžiku. Asi bychom dnes některé portréty udělali jinak, ale projekt musel někdy skončit a i jistá nedokonalost souboru má své kouzlo.
Na celém projektu se podílelo více přátel, od majitele Blue Lightu Franty Ludačky, který nám od začátku důvěřoval a svěřil nám i klíče od baru, přes Ivana Zachariáše, který byl naším uměleckým mentorem a vymyslel několik stylizací, až po Aleše Najbrta, který dal projektu grafickou podobu.“

Vít Máslo