Blind Spot

Spojení „slepá skvrna“ pochází z oftalmologie a označuje malou oblast na sítnici lidského oka, na níž vzniká obraz. Slepá skvrna brání jeho celistvosti – část z něj si je potřeba vždy domyslet, vykonstruovat, představit. Tato „malá lež“, na níž stojí lidské vnímání, je dobrou metaforou našeho běžného pohybu uvnitř společnosti, učení se, orientace, utváření názoru a jeho sdílení. V rámci programové linie Forum se představuje trojice výrazných středoevropských osobností, která se sdíleným sociálním slepým skvrnám dlouhodobě věnuje – ať už je jimi konzumace mediálních obrazů, utváření sociální pravidel nebo komunikace osobních dilemat. Projekt se zároveň pokouší jinou podobnou skvrnu překlenout – otevírá tradiční státní instituci veřejnému prostoru, jeho nejistotě a hektičnosti – a čeká na své vlastní echo.

Yuriy Biley – Znovu se setkáme (25. 4. – 15. 7., Galerie 9:16, CEAD.space, výkladce)
Projekt reflektuje intimní vztahy Yuriyho rodiny, která je vzhledem k jeho životu v Polsku dlouhodobě rozdělená. Na intenzitě přitom pochopitelně získaly po vypuknutí války s Ruskem, a to tím spíše, že se jí jeho mladší bratr aktivně účastní. Trojice kapitol pojímá vzájemnou komunikaci všech členů rodiny. První je věnována právě bratrovi – představuje ji film s názvem Piš alespoň jednou denně, v němž autor předčítá ze vzájemné korespondence (CEAD.point). Druhá, pojmenovaná Vlast, reflektuje Yuriyův celoživotní vztah s otcem – a opírá se o sérii citlivě vybraných předmětů, s nimiž jsou spojeny autorovy vzpomínky a prožitky (Galerie 9:16). Kapitola poslední, Fotografie mé matky, pak představuje cyklus květinových aranžmá Yuriyho matky. Intimita a koncentrovanost sdělní ostře kontrastuje s absencí „skutečného“ kontaktu, a palčivě tak zpřítomňuje dilemata spojená s osobní emigrací.

Mykola Ridnyi – Slepá skvrna (25. 4. – 15. 7., Galerie 9:16)
Název díla Mykoly Ridnyiho je vypůjčen z oftalmologie. Slepá skvrna je malá oblast na sítnici, která brání vytvoření celistvého obrazu. Při jeho doplňování se spoléháme na vlastní znalosti a paměť, aniž bychom brali v úvahu, že realitu neustále konstruujeme. Ridnyi využívá tento koncept jako metaforu společnosti ve stavu mediální války. Bere obrazy z médií a zpráv informujících o válce probíhající na východní Ukrajině, zasahuje do nich manuálně, nejčastěji černou tuší, a uměle v nich tak slepou skvrnu re-konstituuje. Toto dílo je kritickou výpovědí o mechanickém přijímání reality v podobě, jíž ustavují médii, a o společenské slepotě, kterou nám vnucuje válečná propaganda, jež vytváří polaritní vidění reality, rozděluje společnost na „my“ a „oni“, na „naše“ a „jejich“. Ne nadarmo se říká, že první obětí války je pravda – bez ohledu na to, co za ni ve skutečnosti považujeme.

Johanna Tinzl – Nazpět do Vídně: Adaptace těla ve veřejném prostoru (27. 7. – 31. 8., Galerie 9:16, výkladce)
Velkoformátový fotografický triptych – vzniklý autorskou selekcí z původního souboru devíti snímků zachycujících Helgu Pollak-Kinsky – přibližuje témata pohnutého života Pollak-Kinsky olomoucké veřejnosti, a navrací tak i ji pomyslně do rámce široké střední Evropy. Johanna zachytila Pollak-Kinsky v jejím kulturním centru, ve Vídni, na místech, která měla pro její život klíčový význam – a to jak před jejím útěkem z Rakouska v roce 1938 do moravského Kyjova, respektive deportací do Terezína a následně Osvětimi, tak po návratu do země v roce 1957. Společně s autorkou se na ně systematicky začala vracet, přičemž znovuoživovala nejen vlastní vzpomínky, ale také aktuální vztahy a vazby. Na základě inspirace fotografickým cyklem Konfigurace těla, který vytvořila v letech 1972–1976 Valie Export, přitom navíc reflektovala přítomnost a reprezentaci ženského těla ve veřejném prostoru města a ve společnosti obecně. A to v době, což je potřeba zdůraznit, celosvětové pandemie Covid-19, přičemž samozřejmě tematizovala také problém stárnutí, respektive jeho masivní vytěsňování za okraj pozornosti západní (post)kapitalistické společnosti.

kurátorka: Barbora Kundračíková

Pop-up výstava v rámci spolupráce s AFO a Galerií XY.