Barbora Chlastáková: Vztah

The White Room srdečně zve na výstavu

Barbora Chlastáková: Vztah

Zahájení proběhne v úterý 16. 10. 2018 v 18:00 hod. společně s dalšími nově uvedenými výstavami na Pragovce / Marika Volfová: Temporary Paradises; Kristýna Šormová: Seborea Bella.

Součástí vernisáže bude projekce a interaktivní instalace ve virtuální realitě "Vertigo" od Pascala Silondi. Dále se nám představí módní značka JINAK a šperky TYFORMY. Během zahájení vystoupí autorka básní Olga Růžená. 

INFO:

The White Room / 16. 10. – 8. 11. 2018
Barbora Chlastáková: Vztah
kurátor: Tomáš Kubart

'Tělo jsem a duše' – tak mluví dítě. A proč nemluviti, jako mluví děti? Procitlý, vědoucí však praví: Tělo jsem a tělo a pranic více; a duše jest jen slovo pro cosi na mém těle.”

Nietzsche, F., Tak pravil Zarathustra, O těch, kdož povrhují tělem

Otázky vzdalování se životu, odcházení, opouštění, smrti i otisků, které po sobě můžeme v hmotném světě zanechat, provázejí filozofy i umělce od první ruky, která se rozhodla pomalovat slabě osvětlené stěny jeskyně prvních homo sapiens. I tito první lidé se s pomíjivostí života vyrovnávali prostřednictvím umění, s magickou vírou, že když mamuty, soby nebo pižmoně nakreslí, ovládnou tak jejich osud i duši. A když zaznamenají člověka, naučí se v pěti tazích zpodobnit lidskou postavu, bude v tomto zobrazení žít navždy.

Barboře Chlastákové jde v cyklu Vztah o pojmenování tohoto jevu. Uchování vzpomínky, vztahu, který se zesnulým člověkem měli ti, kteří jej znali. Ať jde o fiktivní vzpomínku na zavražděné dívky „Modrá žena“, či o osobní příběh a rozloučení s babičkou „Opouštění“, vždy se autorka pokouší zachytit prchavost života a vztahu prostřednictvím tělesného tvarosloví. Zároveň i samotný proces malby je pro ní především vztahem – vztahováním se k sobě samé, k vlastnímu tělu „Očekávání velké lásky“, ke světu, k diváku. Zcela nezáměrně se v cyklu, jenž vznikal od roku 2013, objevují archetypální “nápovědy”, vyjadřující v našem kulturním prostoru velmi blízké myšlenky. Na Bářiných plátnech dominuje modř – je barvou nebe, dálky, vody, ireálného a fantastického, barvou božství a pravdy, a především, pro německého básníka Novalise, je “modrá květina” symbolem věčné touhy. Xx pláten, jejichž primárním tématem je tělesnost a přítomnost těla v prostoru, jsou kompilátem různých postmoderních citací na zdánlivě roztříštěném zorném poli. Plátna citují art deco, přiznaně laškují s Man Rayem, Francisem Picabiou, Drtikolem a esence 20. let minulého století prostupuje v silné formální inspiraci kubistickými, rayonistickými a futuristickými postupy všemi plátny. Příznačná “roztříštěnost” obrazového pole, v němž autorka střídá florální a geometrické motivy se v mnoha ohledech od futuristických či kubistických konstrukcí minulého století liší. Společným rysem je však fakt, že formální disparátní podoba jednotlivých pláten je součástí dialogu autorky se světem – jejího “vztahování se” ke světu. Postrádá sice expresionistické zmatení z prudce se rozvíjejícího světa a velkoměst, v postinformační době vypovídá disruptivní konstrukce pláten vlastní, podobně člověku nepříznivý příběh. V jednom z pláten „Bouře“ se zásadně proměňuje perspektiva, jednotlivá pole spolu komunikují a silné erotické napětí je dynamizováno jednak barevnými valéry, ale také samotným předmětem obrazu. Práce s hlubokou lidskou pudovostí otevírá Barboře další vrstvy, které s ní sousedí: kromě naší smrtelnosti „Opouštění“ jsou jimi paměť, láska, sexualita a v neposlední řadě ona modrá, k nekonečnu směřující touha “modré květiny”, která nás neopustí ani tehdy, kdy se ji rozhodneme opustit my…

kurátor výstavy Tomáš Kubart