Pamatuju si, když jsem tě poprvé potkala a říkala jsem si: “Oh, to je ale podivín. Měla bych mu věřit? Co se mi pak stane?” Ale pak jsem byla tak divně nabitá tím, že jsem tě potkala. Jako by mi konečně někdo porozuměl a najednou mi bylo jedno, že jsi divný a trošku mi nahnal husí kůži. 

 

Den za dnem jsem se pak potápěla (do sebe). Byla to taková nekonečná smyčka. Tam a zpátky. Pořád dokola. Věci pořád stejné. Všechno vypadalo stejně. Cítila jsem se stejně. Všechno, co jsem ochutnala, chutnalo stejně. I to jídlo, co jsem zvracela, nechutnalo nijak.

 

Procházela jsem se ulicemi bez cíle. Přemýšlela jsem, co jsem dělala, když se mi to stalo naposledy a jak jsem se z toho dostala. Zkoušela jsem znovu a znovu další „tip,“ co jsem si zapamatovala z terapie, nebo ty „self help“ posty z Instagramu. A samozřejmě nic nepomáhalo. Probouzela jsem se manická z nadměrné stimulace nebo bez života kvůli počasí. Vždycky se to vracelo ve stejnou dobu. A když jsem nebyla dost opatrná, bylo to horší. 

 

Hej zlato

pojď sem

pojď ke mně

proč jsi tak smutná

už se nemusíš bát

jsem tu pro tebe

Pojď sem