Ateliér Sekal

Zbyněk Sekal (1923–1998) patří k nejvýznamnějším českým umělcům druhé poloviny 20. století. Od roku 1970 žil v emigraci ve Vídni a zde také zemřel. 

Myšlenka přenesení posledního vídeňského ateliéru Zbyňka Sekala do Prahy vznikla bezprostředně po umělcově smrti. Motivovala ji skutečnost, že ho Sekal v posledních měsících života dovedl do záměrné podoby Gesamtkunstwerku, prostoru koncipovaného jako završené umělecké dílo. Plastika hlavy, kterou umístil do jeho jádra, je v zásadě autoportrétem autora, je ale také tváří smrti. Vznikla destrukcí a novou modelací jedné z Vratkých staveb z poloviny šedesátých let, se kterými se umělec vnitřně identifikoval. Potvrzuje, jak silně se cítil součástí svého ateliéru, dílny, do jejíhož organismu se prostřednictvím tohoto posledního díla zabudoval.

Dílna mu byla kafkovským doupětem, úkrytem, ale zároveň heideggerovským obydlím, místem, ve kterém formuloval svoje bytí a ve kterém vedl dialog se svými nálezy – fenomenologicky pojímanými jako drahocenné bytosti. Jako obydlí chápal i své objekty – schránky chránící střed, jehož skromnou povahu chápal jako vzácnost, skládané obrazy, jejichž základna mu byla podlahou. Možnost znovuvybudovat v Národní galerii toto obsahově mnohovrstvé dílo umožnil velkorysý dar paní Christine Sekalové, umělcovy manželky. Obsahuje takřka kompletní soubor Sekalových sáder z let 1955–1997, řadu schránek, pečlivě uspořádaný materiál a vybavení ateliéru, ve kterém Zbyněk Sekal tvořil mezi lety 1980 až 1997. 

Kurátoři: Marie Klimešová a Lenka Pastyříková