Argišt Alaverdyan – Role-playing 2

Milý Argište,

před nějakými dvaceti lety vytvořil Petr Písařík grafický list, jímž se vyrovnával s fascinací designem tehdy nového macbooku. Čelnímu pohledu na elegantní přístroj, zjednodušeně převedenému do abstraktních ploch, dominoval oranžový rastr výrobcem přednastavené obrazovky, zatímco vlastní tělo počítače s klávesnicí se zploštilo do nízkého obdélníku, podtrhávajícího základní plošný barevný akcent. Bez uvedení inspirace bychom námět dešifrovali poměrně nesnadno.

Šlo tehdy především o vnějšek, modernistický emblém sociálního statusu a další z možných způsobů, jak se vyrovnat s osidly abstrakce – vyprázdněné, formální, ale vždycky přitažlivé. Vy, milý Argište, už ale vstupujete „dovnitř“. Vaše malířské téma ovšem není ani tak vlastní estetika počítačových her, jako spíše zobrazování založené na jejích pravidlech či na fascinaci prostoupení virtuálního prostoru analogovou myslí. Nahrazení obrazu a horizontu ustavovaného fyzickým pohybem těla kontingencí digitálně generovaného proudu obrazů?

Rozpoznatelně generační idiom Vašeho malířského jazyka tak i díky této tematické ukotvenosti, která sebou nezbytně nese určitá implicitní pravidla generování tvarů a konfigurací, pozbývá onu oslabenou či vyprázdněnou expresivitu a získává na obrazové pevnosti, falešně modernistické, ale přece jen odkazující k dalším uměleckými pozicím. V tomto rozšířeném poli je pak Vaše tematická malba stále ještě interpretovatelná jednak jako další z pozoruhodných pokusů o remediaci (jakkoli jsem byl zprvu k tomuto aspektu Vašich obrazů skeptický), jednak jako legitimní osvojení si tradice logiky malířského výkonu, která respektuje plošnost, ohraničení a akcentaci barevného pole.

Ve Vašich nových obrazech rozšiřujících loňskou sérii Role-playing, na kterou reflektuji především (byť s ambivalentnějším, ale obdobným vstupem zpodobení se setkáme i v cyklu Simulation), je na první pohled patrná markantní přítomnost kvazi-figurativního prvku. Jedná se však o vědomou tematizaci zobrazení již zobrazovaného (a zároveň přisvojeného dvojdomým napětím hráčova vědomí), které se díky Vámi interiorizované estetice digitální distance odstupu znovu stává momentem hry s médiem malby. Technika oleje na plátně pak nechává vyvstat optické kvality obrazu v jejich znepokojivé fyzické přítomnosti. A skutečnost toho, co vidíme, definitivně mizí.

Jsou to silné obrazy!

Váš

Marek Pokorný