Kurátorem autorské výstavy Andrease Brandta v Galerii Závodný je Hans-Peter Riese, německý novinář, publicista, autor mnoha uměleckých textů. Jeho přítomnost u koncipování výstavy i samotné instalaci je zárukou, že výstava bude nevšední. Kurátorský výběr je svým způsobem výjimečný, velmi osobitý a neotřelý. Mapuje časovou osu, ve které díla vznikají, především ale hledá podstatu umělecké tvorby spolupracujícího umělce. A protože se „svými“ autory pěstuje dlouhodobé přátelské vazby a je častým hostem jejich ateliérů, citlivě vnímá milníky jejich tvůrčího procesu, duševní rozpoložení i křehké momenty hledání a rozhodování.

  

Proto je možné i v expozici výstavy Andrease Brandta pozorovat jednotlivé fáze jeho tvorby i přesto, že jeho malby jsou poměrně úsporné a minimalistické. Díla 60. let a počátku let 70. jsou charakteristická užitím striktně definovaných barevných pruhů či pásů různých šířek na bílém pozadí. Je zde patrný umělecký vliv amerických modernistických malířů, např. Barnetta Newmana a Ada Reinhardta, a také příklon ke konkretismu, který měl v německy mluvících zemích silnou základnu. Formáty obrazů jsou ve velké míře orientovány na šířku a barevné spektrum tvoří čisté základní barvy (především žlutá, zelená, modrá), generující kontrast k bílému pozadí.

  

Již v průběhu 70. let Andreas Brandt užívá rovněž šedý odstín, který vedle jasných základních barev způsobuje zvláštní efekt. Zdá se totiž, že malby jsou složeny z více vrstev a mají větší hloubku. Je to samozřejmě pouze iluze, lidské oko ale zaznamenává další rovinu, navíc šedá barva obrazy tlumí, zklidňuje a propůjčuje jim meditativní nádech.

  

Obrazy pozdních 80. a 90. let jsou živé, nápadné křížením svislých a horizontálních linií, často úmyslně vedených přes celou obrazovou plochu. Linie s barevným akcentem ostře kontrastují s černými pruhy, vzniká estetizovaný, architekturu evokující obrazový prostor. Jako pozorovatel se nemohu ubránit dojmu jisté spřízněnosti s díly Františka Kupky (např. cyklus Elevace či Jazyk vertikál), tento dojem ještě posiluje vertikálně orientovaný formát Brandtových prací. Osobně mám tuto sérii velmi ráda, nehledě na to, zda je má domněnka pravdivá.

  

Práce vzniklé pro roce 2000 překvapí svou rytmizací. Buď jsou barevné stopy uspořádány ve vzestupných a sestupných kombinacích, bezděčně tak připomínají notový záznam, nebo – a to je ještě překvapivější – jsou v prostoru obrazu utvořeny dvě stejně velké části, definované barvou plochy, která již nemusí být nutně bílá. V těchto dvou segmentech nechává Andreas Brandt levitovat své jednoduché elementy takovým způsobem, že je divák nucen hledat řád, posloupnost a systém v jejich řazení.

  

V roce 1955 se Andreas Brandt účastnil Documenty I v Kasselu, která byla kurátorována samotným zakladatelem, Arnoldem Bodem. Velkolepou přehlídku současného umění prezentovanou ve městě téměř zničeném bombardováním na konci 2. světové války, dnes vnímáme jako prestižní a důležitou událost, jež odstartovala sérii výstav aktuálního umění, které se opakovaně pořádají v pětiletých odstupech.

  

Andreas Brandt byl rovněž zván na zahraniční stáže a stipendijní pobyty, např. v Paříži, New Yorku, Kalifornii, Stockholmu, Los Angeles a mexickém Yucatánu. Jeho práce jsou umístěny v mnoha státních i privátních kolekcích, v roce 1990 získal ocenění Camille–Graeser–Preis v Zurichu.

  

Galerie Závodný by ráda poděkovala Davidu Brandtovi a Cornelii Brandtové za jejich pomoc s přípravou výstavy.