Alena Anderlová, Jan Jirovec – Touha stát se zvířetem

Výstava nazvaná Touha stát se zvířetem skrze vybraná díla zkoumá, jaké je místo člověka v kosmu, v přírodě, jeho vazby k celku všech nelidských entit na planetě. Současná potřeba vrátit se k této základní otázce plyne z antropogenní klimatické změny. Kurátorský výběr představuje aktuální malby Aleny Anderlové (*1977) spolu se sochařskými objekty Jana Jirovce (*1976).

V díle obou autorů je patrné křížení figurace lidských a zvířecích elementů, touha přesáhnout předurčený řád, stvořit nebo alespoň zobrazit jeho jinou podobu. Figury tohoto hybridního typu měly svoji významnou funkci již ve starověkém umění a ukazuje se, že mají potenciál rezonovat dále i se současnou společností a nově ustavit vztahy k říši zvířat a bohů. Už filozofie Deleuze a Guattariho sleduje pohyb „stávání-se-zvířetem“ na molekulární úrovni, klade provázanost zdánlivě odlišných entit. Na průsečíku vybraných děl obou vystavujících se významně otevírá problém lidského údělu, především nejednoznačná hodnota lidské racionality, která během dějin vyústila do podoby technické civilizace. Antropocén – éra panství člověka na planetě – nemá, bez podstatných změn, budoucnost.

Plastiky Jana Jirovce oživují a upřednostňují narativní a psychologickou sílu mýtu, čímž se staví distancovaně vůči kalkulu a technologiím. Prometheus připomíná dar ohně člověku, proti vůli bohů. Užívání ohně člověkem můžeme nazřít v naší současnosti v jeho ambivalenci, jelikož už je zřejmé, kam lidstvo dovedlo zahrávání si s ohněm, jenž pohání moderní technologie spalováním fosilních paliv. Příběh o Ikarovi, synovi starověkého vynálezce Daidala, dokonce přímo varuje před unáhleným využíváním technických možností plynoucích z rozumu, neboť přílišný vzestup zákonitě následuje pád.

Na obrazech Aleny Anderlové nacházíme člověka v paralelním a vzájemně se křížícím světě. Mezi lidmi a zvířaty tu však netřeba vkládat evoluční teorii a z ní plynoucí hierarchický vztah mezi zvířetem a člověkem. Člověk a zvíře se k sobě mají jako vzájemné zrcadlo, groteskní komentář. Lidské znaky se přenášejí na zvířata a, ve směru opačném, se zračí lidský řád hnaný touhou přivlastnit si schopnosti různých zvířat. Člověk a zvíře jsou zobrazováni v dynamickém pohybu – kinezi. Způsob pohybu je ale zásadně odlišný. Organismus a stroj nikdy nemohou být ekvivalentní. Stroj s jeho mechanikou a motorem nedosahuje oné univerzální plavnosti a dynamiky, která je vlastní animálnímu pohybu.