Jednou z činností, kterou by se veřejné galerie měly zabývat, je soustavné budování a rozvíjení vlastních sbírek. Ani v této oblasti roudnická galerie nezahálí a dlouhodobou akviziční koncepci založenou na pořizování uměleckých děl od významných, ale i začínajících výtvarníků, zejména těch, které jsou s galerií propojeny díky společným výstavním projektům. Během posledních dvaceti let se návštěvníci galerie mohli setkat s jedinečnými osobnostmi jako sestry Válovy (výstavy 1983, 2009, 2012), František Hodonský (2014) nebo Marie Blabolilová (2005). Rozsáhlé velkorysé dary pomohly rozšířit podsbírky kresby a grafiky.

 

Významně také vstoupila roudnická galerie, díky někdejší ředitelce Miroslavě Hlaváčkové, do procesu znovuobjevení významného českého umělce Jana Křížka (1999, 2012). Díky jejím přátelským vztahům s dědici se může galerie pochlubit také konvolutem prací malíře Michala Ranného (1997) nebo souborem tiskových matrik Rudolfa Adámka (1995). V budování kvalitních sbírek na základě přátelských vztahů pokračovala i její nástupkyně Alena Potůčková, díky níž se sbírka rozrostla o díla zajímavých tvůrců druhé poloviny 20. století, jako Kurt Gebauer (2015) či Jan Hendrych (2016).

 

Vedle toho se galerie angažuje již řadu let v propagaci umělců žijících v regionu, jak dokládá například i výstava Mariany Alasseur (2010–2011, 2020), Pavla Kopřivy (2009) nebo zajímavých mladých autorů (Martin Skalický, 2021). Historie roudnické akviziční politiky je tak z velké části odkazem přátelství, vzájemné podpory a úcty.