AFF ARCHITEKTEN: Ambiguous Form Finder

AFF vnímají architekturu jako předmět či jako sochařské dílo. Neznamená to, že by jejich samotné realizované stavby měly být chápány jako sochy, tedy stavby, kde je důraz kladen především na vnější podobu budovy. Jejich pojetí vnímání se odvíjí od koncepce, která má své kořeny již v samotném počátku jednotlivých projektů, kdy pomocí ověřených postupů pečlivě rozvíjejí a zdokonalují svá díla „za pochodu“, aby konečný výsledek byl adekvátním a citlivým řešením v rámci zadání. Tedy, aby byl schopen fungovat jak z pohledu kontextu místa, tak i plně fungoval z hlediska požadavků funkčnosti.

Dokladem toho je jejich dosavadní, velice pestrá škála realizací a projektů. Ať už jsou to rodinné domy, veřejné stavby nebo velice zdařilé rekonstrukce, jako například obnova hradu Freudenstein ve Freibergu, využívaná pro Saský horský archiv.

Způsob, jak architekti AFF řešili stávající budovu, který zahrnoval vše od vyklizení až po renovaci, je příspěvkem k současné architektonické debatě o tom, jak řešit otázku hradů. Konstrukce budovy vsazené do další budovy, evokující představu archy, symbolizuje ochrannou funkci archivních sbírek jedné z nejstarších hornických oblastí Německa. Místnosti, v nichž je uložena mineralogická sbírka, byly strukturovány systémem vestavěných konstrukcí a konstelací vitrín. Představa fyzičnosti, jako sdílené charakteristiky sochařství a architektury, z nichž AFF čerpá, je tak zřejmá na různých úrovních.

Architektonické studio AFF založili v roce 1999 bratři Martin a Sven Fröhlichovi společně s Torstenem Locklem. Mají za sebou dlouhou řadu realizací, které vzešly jak ze sféry privátní klientely, tak i z vyhraných architektonických soutěží. Jejich tvorba byla rovněž oceněna mnoha prestižními cenami.

Pro způsob práce, který AFF preferují, jsou velice důležité jejich vlastní vzpomínky a pocity. Ty se v prvém sledu nemusejí zdát nijak zásadní, hrají však významnou roli. Samotný proces tvorby se odvíjí od předmětů a obrazů z vlastní minulosti a silným obsahem, které jsou schopny ve svých „příbězích“ provokovat svojí tajemností a stávají se architektům základním inspiračním zdrojem. Rysem, který lze v realizacích AFF vystopovat je určitá rozmanitost, kde se na jedné straně můžeme setkat s velice radikální strohostí, jak názorovou tak materiálovou, stejně jako na straně druhé s užitím pestré palety barev, materiálů i využití ornamentu. Vždy se však jedná o sebevědomé, citlivé řešení, jenž v rámci daného zadání elegantně vstupuje do kontextu místa.

Namátkou můžeme zmínit například chatu v německé části Krušných hor, kdy architekti proměnili bývalou lyžařskou boudu v pozoruhodné „betonové“ sídlo. Ve stejném roce (2010) dokončili v Berlíně práci na základní škole – stavbě ve tvaru asymetrické podkovy, velice citlivě umístěnou v zahradě mezi stromy. V obklopení stromů se ocitá i další z realizací, kterou je dům Lindetal v Mecklenburgu, vyznačující se výrazným prvkem fasády z černých dřevěných fošen, harmonizujícím se svým okolím. (2016)

Výstava AFF Architekten v českobudějovické galerii Domu umění si svým názvem Ambiguous Form Finder (Vyhledávač nejasných forem), pohrává se „značkou“ studia AFF, ale především se zaměřuje na řemeslo v kontextu výstavby špičkové technologické úrovně a tvorby návrhu vedeného podle obrazu. Podmínkou přitom je, nutnost objevovat nově řemeslo vzhledem k jeho metodám, nástrojům, tradicím, světu obrazů a místním zvláštnostem a nalézt autentický přístup se specifickým zřetelem na projekt.

Autoři k tomu dodávají: „V éře technické reprodukovatelnosti se nám občas někam ztratí nejen originál, dokonce i kopie ztrácejí vztah k originálu. Nastupuje ztráta znalosti osvědčených technik a nástrojů. Obklopujeme se jimi a využíváme jich jako zdrojů nápadů a referencí. Na cestě za vlastní identitou podáváme zprávu a kopírujeme. Při stavbě nám vždy zůstává vztah k místu, avšak materiál rychle ztrácí auru. Pokud se soustředíme výlučně na materiál, musíme v naší rozvinuté společnosti zjišťovat, že je jako zdroj využíván virtuálním obrazem nebo silou grafické asociace stejně jako strojem pro průmyslovou výrobu. Řemeslo chápeme jako most k autenticitě, které svůj nejsilnější výraz nachází v pečlivosti detailu. Na sledu obrazů realizovaných stavebních detailů, na kolážích z materiálu a nástrojů a na meziproduktech procesu návrhu se snažíme objasnit metodu návrhu inspirovanou řemeslem. Vedle osobního náhledu rozšiřujeme kontext výstavy stanovisky fotografa Hanse-Christiana Schinka a historičky architektury Anny Rosellini.“