ADRIENA ŠIMOTOVÁ – A je takové ticho…(II

Pod názvem A je takové ticho … představila v r. 2012 Adriena Šimotová ve White Gallery v Osíku u Litomyšle stejnojmenný soubor kreseb dokončený téhož roku. Názvem výstavy autorka volně odkazovala na Holanův verš „A je takové ticho, že je musíš vyslovit: a to ty, právě ty!“ z básně Je ze sbírky Bolest; předznamenala jím mnohé z formy, obsahu a smyslu vystavených komorních děl. Jak se později ukázalo, jednalo se za jejího života o výstavu poslední.                                                                                                                         Výstava v českobudějovickém Domě umění na tuto výstavu volně navazuje. Připomeňme, že je to dvacet let poté, co autorka v Domě umění vystavovala.
Kresebné meditace ze souboru A je takové ticho … souvisejí v námětové rovině s věcmi z autorčina ateliéru a domova. V její tvorbě, příznačně spojované s výslovnou obrazovou tematizací lidské existence, se motiv věci a věcnosti věci objevuje ne pouze opakovaně, ale spíše v určité soustavnosti. Nejdříve tomu bylo myslím v roce 1989 v bývalém františkánském klášteře v podkrkonošském Hostinném, kam Adriena Šimotová od poloviny osmdesátých let jezdívala pravidelně na několikatýdenní pracovní pobyty.  Vytvořila tam velkoformátové frotované kresby z kresebného cyklu Mapování prostoru – Tělo kláštera, v nichž chtěla vyjádřit a uchovat svědectví vyvolávané její kresbou z paměti chátrajícího, v minulosti násilně uzavřeného řeholního domu. Tento cyklus bude v Domě umění zastoupen jako ve výstavním souboru nejstarší vrstva Adrieniny práce tematicky věnované vztahu k věci a místu. Pozdější práce jsou z počátku devadesátých let. V r. 1990 utrpěla Adriena v ateliéru úraz, po němž byla delší dobu upoutána na lůžko. K práci se postupně vracela, tak jak to umožňovala léčba a rehabilitace, kresbami malých předmětů, které ji obklopovaly doma, kresbami věcí, které nacházela v pokojích bytu, v němž žila od dětství s rodiči i prarodiči, s Jiřím Johnem, později se synem a jeho rodinou. Pokračování v tomto námětovém okruhu ji přivedlo k monumentálním uhlovým kresbám na korejských ručních papírech z cyklu Magie věcí, poprvé vystavovaných spolu se souborem Mapování prostoru – Tělo kláštera v Západočeské galerii v Plzni pod souhrnným názvem Svěcení reality (1991). Také tento cyklus bude v Domě umění zastoupen. Někdy na rozhraní osmdesátých a devadesátých let se autorka také setkala s tehdy ještě samizdatovým vydáním Heideggerovy přednášky Věc, jejíž četba u ní zájem o toto téma sice nevyvolala, ale jistě podpořila a obohatila interpretační perspektivu, v níž je promýšlela. Heidegger ve své přednášce analyzuje věc a bytostné určení věci ve světle jejího místa ve světě, vykládaném jím jako součtveří země a nebe, smrtelných a božských. V přednášce se věnuje zejména souvislostem, v nichž věc jednak od člověka k člověku zprostředkovává hostinný dar, dále pak souvislostem, v nichž věc zprostředkovává oběť, přičemž v textu přednášky do popředí vyvstávají vztahy mezi lidským a božským. Obě tato hlediska můžeme v díle Adrieny Šimotové nacházet v námětovém okruhu, který v celém výstavním souboru sledujeme. Jako podstatnou reflexivní souvislost v její tvorbě můžeme vyzdvihnout tu, v níž věc vystupuje jako nositel sdělení, jako moment komunikace, jako schrána příběhu, jehož byla součástí, a v tomto smyslu také součástí výrazu, jemuž lze v kresbě rozumět a jemuž lze kresbou odpovídat. Autorka se obrací ve svých kresbách k věcem – nádobám, šatům, částem dveří a oken…, aby z jejich paměti, prostřednictvím dotyků a otisků, vyvolávala ozvěny příběhů, na nichž věci měly svůj podíl. Aby v nich evokovala jejich smysl.
Vystavovaná díla Adrieny Šimotové bychom měli spíše než kresby věcí nazývat kresby s věcí či kresebné meditace s věcí.  Konkrétní věc, která byla při díle – aniž by ztrácela v rovině zjevu ze své jedinečnosti – naopak tím, že do ní postupem kresby vyvstávala; stávala se svého druhu zrcadlem, zprostředkovávajícím to podstatné, co se při procesu kresby děje na straně autorky samé a čeho se stává kresba prostředkem, záznamem a projevem. Můžeme-li zjednodušit, jde o epigenezi čisté mysli.                                                                                Pavel Brunclík – kurátor výstavy
Adriena Šimotová (6. 8. 1926 – 19. 5. 2014) je jednou z nejrespektovanějších osobností českého výtvarného umění a české kultury druhé poloviny dvacátého století a počátku století jedenadvacátého. Narodila se v česko-francouzské rodině spjaté s masarykovskými tradicemi první republiky. Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Josefa Kaplického, kde se také setkala se svým pozdějším manželem Jiřím Johnem, význačným grafikem a malířem. Patřili ke skupině UB 12, spolu s Václavem Boštíkem, Stanislavem Kolíbalem, Věrou a Vladimírem Janouškovými, Alenou Kučerovou a dalšími.
Ve svém díle mimořádně přesvědčivým způsobem výtvarně reflektovala lidskou subjektivitu v podmínkách a vztazích pro ni podstatných. S příznačnou citlivostí vůči existenciálním a hermeneutickým aspektům personality rozvíjela svou práci v osobitou výtvarnou fenomenologii určujících a směrodatných souvislostí obecně lidské situace, jejíž základní součástí byla mnohostranná reflexe podstaty obrazu a možností obrazové komunikace. Směrodatnými momenty výtvarné formy se pro ni poté, co se jako respektovaná malířka na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let rozešla s tradičně pojímaným médiem malby, staly perforace, transparence, vrstvení, jedinečným způsobem uplatňovala ve své tvorbě frotáž či pro-kresbu, a to osob i předmětů, pracovala se šablonami, fotografickým obrazem a proměnami jeho role ve vztahu k individuální či skupinové paměti, s instalací, se seriální stránkou obraznosti a dalšími momenty výtvarně zprostředkovávané a interpretované fenomenality…
Za svou tvorbu získala Adriena Šimotová řadu ocenění domácích i zahraničních. Její díla jsou zastoupena v řadě významných domácích i zahraničních sbírek.

Kurátor výstavy:  Pavel Brunclík